Cesta vlakem

Kolega uspořádal doma první letošní párty, spojenou s opékáním všeho možného a lehkým popíjením sudového pivka a má maličkost se také zůčastnila a to do té míry, že tam přespala. Druhý den, tudíž dnes jsem se potřeboval od něj přepravit do práce a protože jeho obec je na hlavní železniční trati, ideálním dopravním prostředkem se zdál být vlak. Ještě ke všemu je to v pásmu PID, tudíž jako jízdenka může posloužit lístek na MHD.

To, že mi vlak ujel doslova před nosem, jsem moc neřešil, za chvíli by měl jet další. Po přikvačení na zastávku a přečtení jízního řádu skutečně za necelou čtvrt hodinu měl jet další, ale končil ve Vysočanech. Později mi už v práci informovanější kolegové řekli, že vlak sice končí ve Vysočanech, ale jede přes Hlavní nádraží, kde bylo mým záměrem vystoupit. To jsem se ale nikde nedočetl, no nic. Nechtělo se mi čekat skoro půl hodinu na další vlak na perónu a tak se uskutečnila vycházka po vesnici. Za zhruba dvacet minut jsem se vrátil, do příjezdu vlaku zbývala chvilička. Pět minut, deset minut a vlak nikde. Najednou se z reproduktorů začalo cosi ozývat, bohužel zrovna ve chvíli, kdy přijížděl do stanice vlak v protisměru. Zběsilé pískání brzd pohodlně přehlušilo vysílání. Jediné co jsem zaslechl bylo cosi o zpoždění, ale jakého vlaku a jak dlouhé bude nešlo rozluštit. To už se na nástupišti vytvořil pěkný dav lidí. Po dalších několika minutách se z ničeho nic přiřítil vlak do stanice. Situace byla následující: Ve vlaku spousta lidí a skoro nikdo nevystupoval. Naopak do vlaku jsme se snažili vecpat všichni. To se po chvíli pobíhání nakonec podařilo. Vzhůru tedy do Prahy.

Ve vlaku by místo s sezení sháněl snad jen člověk duševně ne úplně zdráv. Cestou v dalších zastávkách vlak nabíral další cestující. V naší skupince u dveří začínalo být těsno. Naštěstí v tomhle úseku byly rovné koleje a s vlakem to moc nedrncalo, protože už nebylo čeho se případně chytit, tedy když pominu spolucestující. Vrcholem se stal příjezd kočárku a jeho obsluhy. To už jsem se jen bezmocně přitiskl ke stěně v naději, že vydrží.

Vlakem skoro necestuju, tedy když si odmyslím jednou za rok vandr s kamarády. Proto mě asi překvapil interiér. Podle nepřehlédnutelného vzhledu bylo stáří vagónu o dost vyšší než mé a to se už nějaký pátek netroufám považovat za mladíka. Jediné „vylepšení“ jsem zaznamenal v podobě novějších oken. Místo klasických stahovacích tam byly ty s úzkými větračkami. Jak mi „sardinkózní“ umístění ve vagónu umožňovalo, rozhlížel jsem se jak je vybaven. Vnitřek byl samožřejmě dost nevkusně vyzdoben neskutečnými „osdobami“ rádoby sprejerů, poškrábaná skla, různě odstávající nebo odrbané obložení. Trochu hororový nádech způsobovaly volně se pohybující vyběhané zašupovací dveře, co měly oddělovat horní část vagónu. Začal jsem mít nutkání se podívat jaké datum mám v mobilu, jestli jsem se nějakou nešťastnou náhodou nepřesunul v čase do dob našich otců, nebo spíš otců našich otců. Ironií bylo, že jsem při opírání se o jakousi přepážku měl doslova před očima reklamu na České dráhy. Na plakátu se na mě culila squadra palubních stewardů a stewardek ve slušivých uniformách, pózujících v jakémsi futuristickém vagónu a nad hlavami jim čněl nápis „Jsme tu pro vás“. Jen pro dokreslení situace, průvodčí se za celou strastiplnou cestu neobjevil, asi se chudák nedokázal proboxovat davem lidí. Zato děcko v kočárku o sobě dávalo vědět srdceryvným pláčem, což ale až tak nevadilo, jelikož hluk v kabince prcka spolehlivě přehlušil.

Nakonec jsme šťastně dojeli na „Hlavák“ a myslím, že se všem ulevilo. Zbytek cesty už byl v pohodě, jen příchod do práce byl o zhruba půl hodiny déle než jsem původně plánoval. Na závěr mám pro vás jednu pozvánku. Pokud není čas váš pán, patříte mezi obdivovatele historických vlaků s idetntickou patinou a milujete pohyb v davu lidí, nenechte se ujít železniční spoj Říčany – Praha určitě nebudete zklamáni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *