Lineage lotery

Na doporučení Libora jsem se začetl do článku s názvem Lineage lotery. Čím víc o tom přemýšlím a zpětně hodnotím i svůj dosavadní život, dávám autorovi za pravdu, ale ne úplně. Dnes máme daleko větší svobodu, než v minulosti, ale než se od rodičů odstěhujeme, nebo skončíme školu, dokáží nás vychovat podle svého. Nechci hodnotit, jestli je to dobře, nebo špatně. U rodičů bych rád věřil, že nás vychovávali, jak nejlépe dokázali. Co si pod tím kdo představí, záleží na něm samotném a na jeho vzpomínkách. Svět se ale čím dál rychleji mění a přizpůsobovat se mu, nebo dokonce ho měnit je náročné. Každopádně nám vychovatelé do podvědomí dodali své vzorce chování, ať se nám to líbí, nebo ne. Myslím tím reakce na situace, ve kterých se před námi ocitli, kdy křičeli, nebo naopak mlčeli, jak se rozhodovali. Potom mluvíme podobně jako oni, používáme stejná gesta, hodnotíme podobně a ani si to neuvědomujeme. Čím déle v takovém prostředí které nám třeba nevyhovuje, žijeme, tím obtížněji se zbavujeme podvědomě naučeného chování. A to, i když s autoritami nesouhlasíme, protestujeme, vymezujeme se proti nim. Stejně jsou v našem podvědomí uložené a všechny ze sebe dostat je hodně obtížné. Zkrátka nemáme jako děti nebo dospívající možnost srovnání s různými typy dospělých. Rodiče jsou maximálně dva a mé vzpomínky ze školy, hlavně té základní, jsou většinou na hysterické učitelky. Nic, co by si mladý člověk mohl dát za vzor. Ale s nikým jiným jsem se neměl možnost setkat. Žádný úspěšný, nebo inspirativní dospělý v mém okolí nebyl, nebo jsem ho nedokázal rozpoznat.

Co ale můžeme udělat pro změnu, je už pouhé uvědomění si naší situace. Mě se osvědčilo sledovat své chování, jak reaguju na podněty ostatních a snažit se upravit své reakce, pokud se mi nelíbí. Říkám si, jak bych vyšel sám se sebou, kdybych se naklonoval? Je to jako když pozorujete někoho jiného. Má to ale jeden háček. Sledujeme sebe sice s odstupem, ale jen našima vlastníma (deformovanýma) očima. A každý vnímá svět kolem nás jinak. A proto je skvělé sledovat chování lidí, kteří by mohli být našimi vzory, nebo kteří nás jinak zaujali, inspirovali. Nemyslím tím šmírování, důležitý je způsob jak mluví, co říkají, jak přemýšlí, co dělají, jak se rozhodují. A právě v myšlenkách a jejich prezentaci je rozdíl mezi úspěšným a bídným člověkem. Za hodnotící slova si můžeme dát třeba vyrovnaným a hysterickým, bohatým a chudým (ať už to znamená cokoliv). Takové změny jdou bohužel dost pomalu a chce to velké odhodlání a sebekontrolu. Vnímám ten rozdíl například při návštěvě rodičů. Když jsem u nich žil, zdála se mi spousta věcí „normálních“, prostě to tak chodí. Teď, po letech samostatného života, kdy jsem prošel ledasčím, mám jinou povahu a i jsem starší. Můžu vybírat, s kým trávím svůj čas a vidím ten velký rozdíl, když srovnávám tenkrát a teď. Spousta věcí mi při setkání s rodiči připadá zvláštní. Myslím, že je důležité se stále vyvíjet, nezůstávat za každou cenu ve svém malém světě. Sice to může být pohodlné, ale podle mého názoru to není život ale jen přežívání. Naopak zčista jasna se kompletně změnit jde snad jen velmi silnou životní událostí, co vás stále bude udržovat v pozornosti.

Mám za to, že prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, nás ovlivňuje stále, někoho víc, někoho míň a dost těžko se takhle získaného podvědomého chování zbavujeme, ale jde to. Sice to asi nedokážeme úplně a je to velmi těžké, ale opakuji, do velké míry to jde! Záleží tedy opravdu jen na nás. A to je myslím, dobrá zpráva.