Labyrint světa a ráj srdce

Přiznám se, od téhle knížky jsem si dost sliboval, a to jsem neměl dělat. Ale popořádku. Na první pohled mě zaujaly ilustrace. Jsou to takové ty jakoby staré rytiny, nebo tuší kreslené obrázky. Ty já mám rád, připomínají mi obrázky z Verneovek, co jsem jako malý doslova hltal. A tyhle jsou i barevné a bezvadně doplňují text.

Nejdříve jsem přečetl dovětek, kdy a za jakých okolností Komenský psal tuhle knihu, jak ji v průběhu let editoval, o jeho útěšných listech atd. Bylo to zajímavé čtení, zařadil bych ho hned na úvod, aby současní čtenáři měli hned zkraje přehled co drží v rukách za písemnost. První kapitoly mi přišly vtipné, svým průvodcům dal autor zajímavá jména, brýle mámení jsou bezva nápad, uzda, aby se poutník tolik nevzpíral je originální přirovnání.

Při poutníkově putování městem jsem jen žasl, jak popisy nectností, lidské sobeckosti, naivity, omezenosti a především poslušnosti systému i po staletí bezvadně sedí na dnešní dobu. Mnohokrát se mi v mysli objevilo Člověk se nemění, jen jeho prostředky. Při čtení strhaných řemeslníků jsem si vybavil dnešní afektované kancelářské pracovníky, co pořád nestíhají. Filozofy, co se jen mezi sebou hádají, lékaře co sice léčí ale neuzdravují. Výstižný je popis mocných, pod kterými se co chvíli podlomí židle na které sedí, takže padají ze své výšky.

Příběh začíná mít spád v zámku Fortuny. Tady jsou vyvolení paní Štěstěny rozděleni podle rozkoší, kterým holdují. Najdeme tady lakotu, neřest, obžerství, atd. Líbí se mi myšlenka, kde tito lidé s chtíčem jsou přesvědčeni, jaké mají štěstí, když si mohou dopřávat co se jim zachce. Poutník ale vidí, jak jsou svým vrtochem otrocky svázaní. Boháči trpí neustálým stihomamem, kam se svým zlatem, aby jim ho nikdo neukradl. Ti co jen jedí a popíjejí, mají problémy se zažíváním, smilníci jsou ověšeni chorobami, atd. Schválně, zkuste se zeptat svých kamarádů a známých, co by dělali, kdyby měli dostatek prostředků na cokoliv, po čem touží. Z mé zkušenosti by se většině v domu paní Fortuny hodně líbilo. Jak jsou lidé manipulovatelní, když po něčem touží. Stačí jim to slíbit, nebo jen slíbit možnost toho dosáhnout.

Vrchol přetvářky a marnosti zažívá poutník v Hradu vládkyně tohoto města, paní Moudrosti. Nějaký rebel jí nazývá Marnost, jak se to česky hezky rýmuje. V tu dobu, kdy je u vládkyně i poutník, vchází k ní král Šalamoun se svou družinou. A že si samu Moudrost chce vzít za ženu a kdesi, cosi. Strhne jí závoj z obličeje, odkryje pravou podobu jí samotné, i jejích pochopů, a odchází. Dnešními slovy Šalamoun začíná dělat osvětu mezi lidmi. Královna to samozřejmě nenechá jen tak, vysílá své sluhy a těm nakonec i král Šalamoun podléhá. Všechno je marnost, nic než marnost. Tady by příběh mohl končit, ale jdeme dál.

Když už je náš poutník opravdu znechucený vším tím světem, jde na konec světa, podívat se na samotnou smrt. A vidí, jak lidé umírají v bezútěšném zoufalství, všude jen nářek a pláč. Někde tady ho opouští jeho průvodci. Našemu poutníkovi už dál zřejmě nedokáží podsouvat pohled jako přetvářku na tento svět. Je zajímavé, jak nás dnes média manipulují k představě dokonalosti našich těl. Na cokoliv existuje pilulka, nebo jiná metoda, kterou si lze pomoci. Vytěsňujeme ze svých myslí myšlenky na nemoci i smrt, jako by takové věci nepatřili k životu.

Když už poutník neví kudy kam, hledá útěchu ve svém srdci, kde nalézá klid a tolik hledanou harmonii. Nalézá tam Boha a obrací se ke křesťanství. Ze začátku to vypadá dokonale. Přirovnal bych to k meditaci. Duše se zklidní, mysl neohrožovaná vnějším světem se vyjasní, šílenosti světa se začnou zdát jako nepatrné, poutníka samotného přestávají ovlivňovat. Prostě jim nedopřeje svou pozornost. Tím okamžikem začíná být pánem svého osudu, nalezl ve svém nitru pevný bod. Takové představy mi začnou vadit ve chvíli, kdy tím samým způsobem Komenský začíná popisovat i další pravé křesťany. Všichni praví křesťané jsou v jeho představách pracovití, nezištní, chrabří, hodní následování, zkrátka dokonalost sama. Až mi to připadá jako sraz hipíků. Z jeho popisu pravé křesťanské dokonalosti se neubráním úsměvu. Stačí se kamkoliv podívat ven, lidé jsou různí, ale rozhodně nejsou dokonalí. Mají své slabosti, jsou různě zlí, atd. Žijí s námi, jsme jejich součástí, myslím že u křesťanů to bude podobné. Připomeňme si například teorii her. Kdokoliv chtěl v minulosti stvořit dokonalou společnost, svůj ráj na zemi, skončilo to katastrofou. Vzpomeňme komunisty, nacisty, atd. Podle mého názoru Komenský popisuje utopii a ani si to neuvědomuje.