S kamarádem H. a kolegyní V. jsme se domluvili na společném bikování v Lužických horách. V tom není nic závratného, kdyby to minimálně pro mě nespustilo řadu nečekaných událostí. V pátek mi kamarád volal, že ho bolí zuby, ale jede. Do toho mi pozdě večer volá kolegyně V., prý dnes po práci byla na singltreku, vymlela se, ale jede. Jen z ní dlouho nemůžu dostat informaci, kde se zítra setkáme. Nakonec se přeci jen domlouváme a nezapomene mi připomenout, že nás bude zítra šetřit. V sobotu kolem páté ranní mi od H. přišla sms že se vůbec nevyspal, takže nejede. No nic, říkám si, pojedu na místo srazu sám. Když už jsme se jednou domluvili, tak to přece neodřeknu, zvlášť když to byl můj nápad. Ráno kontroluju výbavu, abych na nic zásadního nezapomněl a jedu.
Přijíždím do Jiřetína pod Jedlovou, svačím, mám dost času, než kolegyňka přifrčí vlakem. Zjišťuju na stehně klíště, naštěstí nenapité. Převlékám se do cyklistického, dávám na bika přední kolo, které maje malé auto jsem byl nucen odmontovat, chci si nazout boty,… a sakra! Zůstaly u rodičů. Co teď? Na nohách mám sandále a na kole nášlapy. V téhle kombinaci se nedá jet, hodnotím situaci. Přemýšlím, jak z toho ven. Blíží se půl jedenáctá, hledám na internetu cykloobchod v Novém Boru s tím že si koupím boty do nášlapů. Nacházím a jedu. První je v rodinném domě, nemůžu se dozvonit. Další hledání a jedu na náměstí. Prodejna má už zavřeno a na otázku paní v papírnictví, odpovídá že už mají zavřeno všude, chjo. Volám na telefon prvního servisu a světe div se, pan Kučera mi bere telefon a domlouváme se. Sice normálně otevřeno nemá, ale udělá si čas, prže je doma a servis má taky tam. Měním strategii, chci koupit obyčejné šlapky a dnešek se pokusím odjet v sandálech. Povedlo se a jedu zase zpátky do Jiřetína.
Nemám už čas, nerad bych na sebe nechal čekat. Rychle se balím, mažu se krémem na opalování a peláším na Tolštejn. V sandálech a bez nášlapů je jízda zážitek, ještě na parkovišti jdu málem přes řidítka. Setkávám se s kolegyní. Obědváme, je krásné počasí. V. je jako vždy hovorná a trochu kousavá, pořád mě udržuje ve střehu. Nezapomene mi vytknout, že zatím co já se na Tolštejn došoural nejkratší cestou z parkoviště, ona už má najeto o pěkných pár kilometrů víc a ještě je tu dřív než já. Mám trochu respekt z dnešní vyjížďky. V. má pověst nekompromisní bikerky, což umocňuje její nové černé ceoodpružené kolo s kosmickým designem. Když si na něj suverénně sedá bez přilby a v tílečku, bezděčně nervózně nasucho polykám. Cesta pěkně ubíhá, hned z kraje mi V. ujíždí v pěkném sjezdu, občas zahlédnu její vlající vlasy. Dole u rybníka se nechává slyšet, že dneska jede pomalu a na jistotu, prý se nechce vymáznout jako včera na singltreku. Přecházím to mlčením. Voda v rybníku má rašelinovou barvu, vyprovokovalo mě to ke koupeli. Frčíme dál a v jinak liduprázdných horách se potkáváme se závodem. Je to dost nepříjemné, jedou v protisměru a někteří se ani nevyhýbají. Za čím se ti blázni honí, pomyslím si. Za jedním stoupáním se navzájem ztrácíme, ještě že máme mobily. V. ukazuje své oblíbené odpočívadlo. Proti plánu tady zevlíme snad dvě hodiny a ani nám to nevadí, tedy alespoň mě. Zjišťuju, že sušenky na svačinu jsem nechal v autě, takže jsem jen o vodě. A už poslouchám další poznámku V. o tom, jak jedu nepřipravený. Valíme dál, po jednom sjezdu mi utíká vzduch ze zadního kola. Chci defekt opravit co nejdřív, než se mi úplně vypustí duše. V. mě však vleče na jakousi louku se slovy, že si tam lehne do trávy. Posledních pár set metrů vedu bika s úplně prázdným kolem. No nic, ovládání emocí mám vycvičené z práce a tohle beru jako výzvu. Takže znovu pumpuju kolo, ale nedaří se mi identifikovat proražení. Zkouším to znovu a opět nic. Vyndavám duši, osahávám plášť zevnitř, lepím. Mezi tím si V. dělá picnic. A pak že s sebou nemá nic k jídlu. Alespoň jí na chvíli zaměstnávám přidržením záplaty na duši. Po opravě je situace následující. V. rozmrzelá, že na mě musela čekat, až to opravím. Já zašpiněný, hladový (nenechala mi ani kousek), ale duševně na výši z toho, jak jsem dokázal asertivně zvládnout situaci. Jedeme dál, trochu ztrácím pojem kde jsme, smiřuju se s tím, že můj osud je v rukou V. Z jedné vesnice v údolí šlapeme do kopečka, tady se začínají lámat charaktery. Prý jí ujíždím, chce si povídat. To zní podezřele mnohoznačně, ale neprotestuju, ostatně co bych pro V. neudělal, že. Dostáváme se na konfliktní téma, něco ve smyslu, že můj hardtrajl je rychlejší, a ona kdyby tady měla své záložní kolo, že bych viděl a kdesi, cosi. Ještě nabízím výměnu kol, ale tváří se, alespoň mi tak přijde, že jsem neodpověděl podle jejích představ. No nic, nehádám se a radši během šlapání do kopce nenápadně ujíždím. Ale na to že V. včera dala 60 km na singltreku a dneska má o pěkných pár kilometrů v nohách víc než já, šlape jí to dobře.
Jsme na vrcholu, doslova se nám otevírá nádherný výhled na část Lužických hor. V. to má tady dobře proježděné, to se musí nechat. Krátce se kocháme, cosi mě hryže zezadu do kolene. Nějaký podlý hmyzák mě bodnul a objevuju dalšího klíšťáka, naštěstí není moc zakouslý. Mezi tím mi V. říká čau a už si to valí do České Lípy. Mám od ní popis trasy zpátky k autu a fakt nebloudím. Těch pár posledních kilometrů mi sušenky začínají chybět, cesta už naštěstí není náročná. Poslední sjezd z Tolštejna dolů na parkoviště je příjemné zakončení. Abych měl ještě silnější zážitky, někde cestou z Nové huti k autu ztrácím zadní blikačku.
Projížďka, i přes všechna protivenství, se myslím zdařila, snad to V. vnímala podobně. Lužické mě nadchly, není to od nás moc daleko. Dnešní trasa mi přišla jezdivá s krásnými výhledy na protější kopce, počasí se taky vydařilo, co víc si přát. A doufejme že H. brzy přestanou bolet zuby.