Ještě nedávno se mi často stávalo, že po vzbuzení budíkem (v mobilu) jsem se cítil tak nějak nedospale. Kolikrát jsem si říkal: „Ještě (alespoň) hodinu spánku by to chtělo“. Člověk se sice přemohl, ale při nejbližší příležitosti jsem byl schopný prospat větší část dopoledne. Přírodu prostě neokecáš.
Už druhý týden vstávám bez zvonění budíku. Tedy buzení mám stále zapnuté pro případ zaspání, ale odložený na dostatečně pozdní hodinu. Ano, sice vstávám pravidelně trochu později, ale ne o moc. Někdy se vzbudím už po šesté, jindy až kolem půl osmé. A to se v posteli většinou ještě chvíli převaluju. Vstává se mi dobře, už od rána mám víc energie, necítím se jako vyoraná myš, odpadly ranní téměř náměsíčné pochody do koupelny. I snídani si s chutí dám, ještě než odejdu do práce.
Samozřejmě si takový luxus můžu dovolit, jelikož nemusím být v práci přesně na čas. Vstávat pravidelně v určitou hodinu, třeba na směnu do fabriky by mě asi zabilo. Myslím, že taková drastická omezení jdou proti přirozenému životu. Člověk přece není stroj, co se může tlačítkem zapnout, nebo vypnout. Máme své biorytmy, střídají se roční období, měsíční fáze, v čase prožíváme různé chvíle. Myslím, že není přirozené naše životy svazovat do chronologicky přesně vymezených cyklů, bez ohledu na podstatu konkrétního jedince. „Zakažme budíky!“, vidím předvolební slogan. Ale ne, dělám si legraci 🙂 Když mám schůzku, nebo potřebuju být v určitý čas na konkrétním místě, jsou budíky dobré. Ale nic by se nemělo přehánět, jednou za čas bohatě stačí. Lidé přeci nemají být otroky lineárního času.
Naštěstí mě budí mobil, být to nějaký obyč levný budík, už dávno bych ho zabila ;). A vždycky mám buzení nastavené o něco dřív, protože válení a pomalé probouzení si prostě neodpustím :). Absolutně nechápu lidi, kteří okamžitě vyskočí z postele a hned mají aktivity na rozdávání :). Já bych měla na rozdávání tak leda infarkt ;).
Nový den si totiž musím nejdřív pomaloučku očmuchat ;), a skamarádit se s ním ;). A klidně se kvůli tomu nechám vzbudit dřív :).
Pomalé vstávání mi připomnělo probouzení po prohýřené noci. Hlavně opatrně, žádné prudší pohyby, mohla by prasknout hlavička. Ale to si zřejmě neměla na mysli. 🙂
Když jsem chodila do práce, vstávala jsem po půl páté, ale budík jsem si vždycky nastavila tak, že jsem se mohla ještě asi 10 minut protahovat v posteli.
Od té doby, co jsem v důchodu, doháním spánkový deficit a mám půlnoc třeba i v devět dopoledne, pokud ovšem nemusím hlídat vnučky nebo jít s mamkou k doktorovi. 😉
Teď už mě budí mobil.
Přeji hezké dny, Lafi! ☼
Vážně v půl páté? To je tma snad i v létě. Brr, to bych asi dlouhodobě nedával. Stačí mi, když bratránek dělá na směny. Taková páteční odpolední šichta by byla má poslední před výpovědí.
Vážně, Lafi, celých dvacet let. 😉 To budu do smrti dospávat. 😀