Franz Kafka – Zámek

Tuhle knížku jsem dostal a dlouhou dobu ležela v šuplíku, než jsem se k ní odhodlal. Už po přelouskání prvních stránek jsem tušil, že to nebude lehké čtivo. Odkládal jsem ji a znovu se k ní vracel, někdy přečetl s bídou jednu kapitolu, jindy naráz mnoho desítek stran. Děj knihy jsem tipoval začátkem dvacátého století, protože jezdili na saních tažených koňmi a byl tam ten nedostižný zámek „s pány“.

Pro mě to bylo zvláštní čtení, vlastně smysl celé knihy mi přišel dost zvláštní. Od začátku jsem se nedokázal ztotožnit se zeměměřičem, nebo alespoň pochopit jeho umanutou touhu dostat se na zámek. Občas mi připadal jako prvotřídní manipulátor, jindy naivně upřímný jako děcko. Dlouhé rozhovory o tom, kdo s kým, proč a jak mi přišly nezáživné, až zmatené. Také mi chvíli trvalo smířit se s realitou, že „pan zeměměřič“, jak ho ostatní nazývali, je nejnuznější postavou, naprosto bez prostředků. Jak může být technicky vzdělaný člověk takový chudák? Nebo se za geodeta jen vydává? Kdo ve skutečnosti je? Dostat se k odpovědím na takové otázky ve mně vzbuzovalo zvědavost číst dál.

Přeskočím na konec. Po přečtení se mi kniha nějakou dobu třídila v hlavě, až jsem nakonec použil internet, abych se dozvěděl, co si o ní myslí ostatní. Ano, knížka mě ve své neuchopitelnosti zaujala. Na webu jsem našel většinou popis děje a obecné moralizování. Něco ve smyslu jeden bezvýznamný člověk a jeho marný boj s byrokracií. Nesedělo mi to. Je to podle mého názoru povrchní a z velké míry nesprávné. Samozřejmě, marná snaha K. (jak autor v knize zeměměřiče oslovoval) dostat z úřadů rozumnou odpověď, nebo dokonce práci na kterou byl povolaný, je mnohdy až úsměvná, ale jindy se podobá tragédii. Nejvíc mě nadzvedávalo až téměř nábožné uctívání úředníků normálními lidmi z vesnice. Dokonce si vážili každého, kdo měl s úředníkem, nebo jen s jeho tajemníky jakkoli bezvýznamný kontakt. Ta zbožnost mi přišla hodně zvrácená. Dokonce se v knize objevuje „hrdý titul“ úředníkovi milenky, což ve skutečnosti znamenalo výsadu nosit dotyčnému úředníkovi pivo do pokoje. Nešlo o to jednoduše žít, nejdůležitější bylo mít nějaký kontakt na zámek, zavděčit se úředníkům, podbízet se jim. A takovému chování podřídit celý svůj život. Ano, život se shrbenými zády je výborný pro pletichy, pomlouvání a nejrůznější podrazy. Dokonce kvůli jednomu dopisu, nebo spíš nedorozumění, skončila v nuzných podmínkách kdysi na vesnické poměry zámožná rodina. A to díky doslova sebemrskačství hlavy rodiny, že urazil „pány“. Ti samozřejmě neměli tušení, o čem ten člověk mluví, proč po nich žádá odpuštění. Ano, odpuštění! „Co se vlastně stalo?“ Ptali se. „Došlo k nějaké škodě, existuje pro to záznam? Pokud ne, proč jste tady?“ V takovém světě už nezáleží, co umíš, ale jak jsi v očích ostatních zaslepených brán na zámku. Dokonce už nejde ani o to, jak je to doopravdy, důležitá je fikce v hlavách sousedů. Takové zmagoření je podle mého názoru nestrašnější. Úředníkům samotným podbízivost lidí byla volná, většinou je obtěžovala, nezajímali se o „spodinu“. Na všechno možné měli nařízení, vyhlášky, prostě papíry a to bylo důležité, vyřizovat lejstra.

Dokonce Zámek posloužil jako předloha k filmu. Je dost podobný knize a na mě působil hodně depresivně. Určitě tomu pomohlo černobílé zpracování a němčina.