Moje, už dost použitá skládací čínská koloběžka nemá ideální kondici a taky, proč si to nepřiznat, si chci po delší době udělat radost. Taky ve mě už delší dobu červík hlodá na pořízení nového přibližovadla. Ve výběru stroje mám delší dobu jasno. Letos, po slezení posledních zbytků sněhu, kdy se vysušily cesty a ve vzduchu bylo cítit jaro, jsem JI objednal. Za necelý měsíc přišla. Česká pošta zase nezklamala, pikolík se neobtěžoval s balíkem a rovnou hodil lístek s nedoručením do schránky. Tím mi trochu zkomplikoval život. Po vyzvednutí na pobočce byl balík poškozený, ale neměl jsem sílu se s nima dál hádat. Naštěstí stroj uvnitř se zdál v pořádku.
Po rozbalení a jednoduchém složení mi to samozřejmě nedalo a hurá na první vyjížďku. Po doslova pár metrech se ze mě ozvalo „Tý jo, ono to fakt jede!“. Je to fantastický pocit, odrazíš se a jedeš, jedeš, jedeš… Nic tě nebrzdí, nic se nevaklá, nedrnčí a brzdy fungují opravdu dobře. Jen jsem si zezačátku nemohl odvyknout že už nebrzdím zadním blatníkem, ale páčkama na řídítkách. Během jízdy mě popadlo to pravé nadšení. Po rozhrkaném číňanovi se na tohle přibližovadlo člověk může v klidu spolehnout! Úžasné bylo nízké stupátko, na kondici nohou je sakra znát. Po cestě nepříjemně sprchlo. Sice jsem byl zmoklý, ale zato vyzkoušel jízdu za mokra. Zadní blatník je super, mokrá dálnice na zádech se nekonala. Na předním kole blatník nemám, ale světe div se, při přímé jízdě bota na stupátku mokrá nebyla. Už při nepatrném cuknutí řídítky bylo po pohodě, to se samozřejmě dalo čekat. Takže déšť není problém. Začínám přemýšlet, jestli se odstřikující voda nedostala do rámových trubek. Po dojetí jsem milou kolobku postavil na přední kolo a opravdu z jeklů vytekla mírně rezavá voda.
V tuhle chvíli mám za sebou nejdelší jízdu z Prahy na Mělník většinou po cyklostezkách, což je nějakých 40 km. Celkově mám odhadem naježděno kolem stovky. Při nich jsem zjistil pár věcí. Jako nejdůležitější je nebezpečně nízké stupátko. Smrtící jsou ostré hrany, jako obrubníky, kameny a podobné záludnosti. Skákat z obrubníků už umím, ale naskočit na ně ještě ne. Kdo mě sleduje, může to být celkem vtipné 🙂 Zkrátka ještě teď někdy blbě odhadnu terén a občas si škrtnu spodkem.
Co jsem hned druhý den předělal, byly brzdy. Nevím jestli to je výrobcův záměr, ale na řidítkách byly obráceně než jsem zvyklý na kole. Drobnost, ale štvala mě. Ke kolobce jsem si objednal i košík na lahev. Hned po první jízdě šel pryč a to kvůli pravidelnému okopávání kolenem. „Turistické“ šolíchání mu nevadí, ale když se člověk trochu předkloní a zabere, tak mi tam doslova pil krev. Poslední čeho jsem si všiml je jakýsi plech spojující zadní blatník s rámem koloběžky. Buď jsem ho přišrouboval obráceně, nebo na něj dupnul. Ten kus železa se lehce dotýká zadní brzdy a občas to zadrnčí. Myslím, že bude stačit ho trochu přiohnout. Přední brašna je super, nemusím mít ledvinku a vejde se tam toho opravdu hodně.
Co napsat na konec. K7 je úžasně hravá, ale stabilní. Jede jako z praku. Nebojím se s ní jezdit i dálky. Při tak nízkém stupátku je sice potřeba koukat víc před sebe, ale zase únava nohou není skoro žádná. Na hliníkové skládačce mě honili borci na in-line bruslích, teď je to (většinou) opačně, zvlášť když začne horší povrch. Kdo chce zkusit něco netradičního, koloběžka, zvlášť od K-Bike je jasná volba!
