Opilec

Při cestě autobusem na večerní cvičení přistoupili na zastávce tři lidé. Už od prvního pohledu se lišili od ostatních. Rozevláté pohyby, trochu zanedbaní, částečně mumlající. Bezdomovci to nebyli, vypadali spíš jako na nekolikadenním tahu. Stojím si vzadu na place a co čert nechtěl, jednoho z trojice jsem zaujal. Zezačátku jsem si nebyl jistý, jestli se budeme prát, ale po chvíli to vypadalo, že si chce jen pokecat. To byl trochu problém, protože mu bylo špatně rozumnět. Něco na způsob „pžuzvuj… já ti řesvnu… bych nezvlstuj…“ a podobně. Postupně jsem si zvykal na jeho žvanění, a dokonce mu začínal rozumnět. Zdálo se mi to lepší, než se s ním hádat a taky ve mě vítězila zvědavost. Vyzradil mi, že je několik let nezaměstnaný, na odchodnou z práce dostal velké odstupné a že umí několik řečí. Dokonce měl v sobě i jakousi pokoru, když prohlásil, že má psychické problémy. Navrhl jsem mu, když zná jazyky, ať cestuje. Třeba zapomene na své opislstí. Nápad se mu zalíbil, dokonce chtěl s sebou vzít i přítelkyňi. Zajímalo by mě, jestli se skutečně na cesty vydal, nebo si ráno na naše setkání alespoň vzpomněl. Ale nedělám si velké iluze.

Co mě na tom člověku zaujalo, byly jeho oči. Stál u mě opravdu blízko, místy až moc a z té vzdálenosti se dívat do jeho lesknoucích se, ale přesto zamlžených očí byl zážitek. Jakoby na nich měl nasazené nějaké zvláštní kontaktní čočky. Vykulené, jakoby prázdné. Takový ten neurčitý pohled, kdy nevíte jestli vás člověk vnímá i když se na vás přímo dívá. Nešlo v nich nic rozeznat, snad jen zmatek, chaos.
Připadá mi, že cesty hromadnou dopravou jsou samý zážitek.