Na tento černobílý film z padesátých let od režiséra jménem Ingmar Bergman, jsem se nijak nepřipravoval, přinesla ho přítelkyně jako zápůjčku od kolegy z práce. Co o něm napsat? Celkem krátký, ponurý, absence barev tomu dodává jakousi syrovost. Ve slangu mladých bych napsal něco ve smyslu „Je to špicová severská depka“.
Hned z počátku na Švédského rytíře vracejícího se z křížové výpravy čeká setkání se samotnou smrtí. Vzhledem k rytířově neochotě zemřít, vyzve onu k partičce šachu. Aby toho nebylo málo, všude kolem řádí mor. Příběh pozvolna plyne ke svému neodvratnému konci. Co mě na snímku zaujalo, byly nezvykle silné emotivní záběry, které se obešly bez bombastických triků. Je to spíš takové niterní. A ve vší té bezmoci jsou i vtipné záběry, například když smrt kácí strom pilou aby dostala do svých spárů jednoho nešťastníka. Film se mi špatně hodnotí, sám o sobě nedává odpovědi, ani ponaučení, spíš pošťouchne k přemýšlení. Je to zkrátka taková Bergmanovská klasika. Myslím ale, že rozhodně stojí za shlédnutí.