Poslední dobou se často setkávám s výrazem „vědomý“, ve významu nějaké činnosti, tvoření, nebo žití. Vědomá strava, vědomé bytí, vědomé to nebo ono, dokonce existuje video z diskuse o vědomém početí. Sice nejsem holka, ale nedovedu si představit, jak takový stav nevědomě přechází, jen tak nezúčastněně. Je toho na jednoho člověka prostě trochu moc.
Jestli slovo „vědomý“ není nevhodně zvolené. Stává se mi, když se zaměřím na činnost, kterou právě dělám a může to být třeba jen čistění zubů, v případě že dovedu přestat jakoby myslet, prostě používat rozum, tak v podstatě jakákoliv činnost v takovém stavu je víc procítěná. Je to, jako bych byl někde jinde, neexistoval čas, bylo jen tady a teď. Je to zvláštní pocit, ale přijde mi přirozený. A mám vyzkoušené, že jednak dovedu tímhle přístupem udělat věci pořádně, nebo si ze studia víc pamatuju a ještě si při tom duševně odpočinu. Znáte ten pocit, kdy vás doslova „pohltí“, nějaká zajímavá knížka, po dočtení se podíváte na hodiny a jen se podivíte „To už je tolik?“. Něco podobného se mi stává také při běhání. V podstatě běhám, abych si takzvaně vyčistil hlavu. Ze začátku, při rozběhu se mi honí hlavou přes den různě posbírané, nevykřičené myšlenky, ty nechávám volně plynout, až se v ideálním případě úplně ztratí. Potom už vnímám jen vlastní pohyb. Někdy si takhle běžím a najednou mě bez varování napadne řešení problému, který mi třeba i delší dobu nedá spát. Jen tak, bez jakéhokoliv přemýšlení. A tak nějak cítím, že je to to pravé, co mám udělat, zkrátka to začne dávat smysl. Není to vnímání rozumem, jak jsme zvyklí třeba z práce. Není to snaha o ovládnutí pohybu, nebo jeho zkrocení. Nechávám své tělo pohybovat se, jak uzná za vhodné. Mnohem spíš je to o vypnutí našeho analytického uvažování a naopak nechávání se unášet proudem. Vnímat vše, být jednotou, nezúčastněným pozorovatelem sebe samého. Někdy mám pocit, jakoby neexistovalo oddělené já a ostatní okolí. Mám dojem, že jen lidské ego se chce vymezovat, stavět hranice, soutěžit. Cítím, jak je kolem nás spousta zdí a plotů a všechny si sami vytváříme. Co je ego, nebo sobectví? Není to nakonec „jen“ převlečený strach? Ego má snahu křičet, vymezovat se, takzvaně „být vidět“. Vystupuje z proudu energie, a protože bez ní nemůže žádná bytost žít, snaží se ji vysávat z ostatních. Když si uvědomíme, že všechny naše starosti a nářky jsou jen v naší hlavě a nikde jinde, začne být svět mnohem snesitelnějším místem pro žití. Je jen na nás jak ho budeme vnímat.
Jo, abych nezapomněl, místo slova „vědomý“ mi víc sedí slova jako pocitový, procítěný, nebo ještě lépe vnímavý 🙂
Dost podobný stav zažívám ve chvíli, kdy přinesu domů nové fotky, vysypu je do kompu a začnu je prohlížet a přebírat. Po pár hodinách absolutního odtržení od okolního světa pak zjistím, že se nemůžu pohnout, že mám přesezené úplně všechno :), že mám hlad a žízeň a zděsím se, kolik je to hodin…A celou tu dobu jsem byla „jinde“. Stejné je to i přímo při fotografování – to jsem taky ve vlastním světě. A je moc dobře, že se umíme takhle odtrhnout..:).
A přeji krásné jarní svátky – ať se vydaří! 🙂
Přijde mi, že takhle se cítí lidé jen když dělají to, co je baví a ne pro peníze, to znamená jakoby z povinnosti. Takové „je jen tady a teď“ a nic víc neexistuje. Proč vlastně mnohdy děláme, třeba celé dny věci, co nás vlastně nebaví a bez těch pár čísel na účtě bysme je nedělali?
Je fajn umět vypnout, mně se to daří docela dobře, ale v naprosto nevhodných okamžicích. Obvykle „vypnu“ v momentě, kdy mám hlásit: „Zprava dobrýýý!“ 😉