Při brouzdání zákoutími internetu jsem se dostal k pojmům jako je „dilema veřejného statku“, nebo „tragédie obecní pastviny“ a přinutilo mě nastartovat tu věc, co máme mezi ušima.
„K čemu je dobré takové mudrování?“ řeknete si nejspíš. No, ono je to dost ze života. Když se podíváme na svět pohledem těhle zdánlivě neřešitelných věcí, zjistíme, že jsou doslova všude kolem nás. Úplně se mi chce napsat, že by to měla být povinná četba1 především našich politiků a nejen jich.
Třeba takové využívání veřejných služeb může být druhem veřejného statku. Jako příklad autoři často uvádí rozhlasové a televizní vysílání. Když takový typ služby budete využívat bez placení, nic se nestane, nikomu nevznikne škoda. Ale v okamžiku, kdy se takovým způsobem budou chovat všichni, nebo velká část uživatelů, služba zanikne. Člověk poctivka se zákonitě nevyhne úvaze, že je pitomec, který platí, přitom ostatní se jen vezou. U vysílání státního rozhlasu a televize, důchodů, zdravotního „pojištění“, „povinného ručení“, silnic a železnic atd stát vyřešil takové dilema povinným placením, a tak si jako pitomci připadají všichni daňoví poplatníci.
Naproti tomu tragédie obecní pastviny spočívá v přímém spotřebovávání zdroje při jeho používání, jinými slovy zisk jednoho je ztrátou pro ostatní. A jak to už na světě bývá, co je všech není vlastně ničí, a tak podle vzoru bližší košile, než kabát vede takové hospodaření se zdrojem k plýtvání a nešetrnému zacházení, až takový zdroj zanikne. Můžeme namítnout, že ne všichni jsou tak „vyčůraní“. Samozřejmě, ale těch je bohužel výrazná menšina a negativní trend nemohou dlouhodobě nijak výrazně ovlivnit.
Příkladů je všude kolem nás spousta. Od socialistického centrálního plánování, které v mnoha oblastech u nás exituje dodnes a světe div se, jsou to většinou nejhůře fungující věci, po každodení drobnosti. Třeba v naší kuchyňce v práci je někdy odpoledne pěkný borčus, a jakoby nikdo za to nemůže. Populární jsou věty na způsob „já tam skoro vůbec nechodím“. O společné lednici v čase před večeří raději ani psát nebudu. A nebo takové společné prostory v domě a schůze družtevníků/vlastníků to je myslím téma samo o sobě. Pěkně čtivě to popsal na svém blogu Misantrop. Opravdu doporučuju k přečtení, nejen samotnou úvahu, ale i duskuzi pod ní. Jak ale z téhle zapeklité věci ven? Uvádějí se tři možnosti řešení.
Třeba takové využívání veřejných služeb může být druhem veřejného statku. Jako příklad autoři často uvádí rozhlasové a televizní vysílání. Když takový typ služby budete využívat bez placení, nic se nestane, nikomu nevznikne škoda. Ale v okamžiku, kdy se takovým způsobem budou chovat všichni, nebo velká část uživatelů, služba zanikne. Člověk poctivka se zákonitě nevyhne úvaze, že je pitomec, který platí, přitom ostatní se jen vezou. U vysílání státního rozhlasu a televize, důchodů, zdravotního „pojištění“, „povinného ručení“, silnic a železnic atd stát vyřešil takové dilema povinným placením, a tak si jako pitomci připadají všichni daňoví poplatníci.
Naproti tomu tragédie obecní pastviny spočívá v přímém spotřebovávání zdroje při jeho používání, jinými slovy zisk jednoho je ztrátou pro ostatní. A jak to už na světě bývá, co je všech není vlastně ničí, a tak podle vzoru bližší košile, než kabát vede takové hospodaření se zdrojem k plýtvání a nešetrnému zacházení, až takový zdroj zanikne. Můžeme namítnout, že ne všichni jsou tak „vyčůraní“. Samozřejmě, ale těch je bohužel výrazná menšina a negativní trend nemohou dlouhodobě nijak výrazně ovlivnit.
Příkladů je všude kolem nás spousta. Od socialistického centrálního plánování, které v mnoha oblastech u nás exituje dodnes a světe div se, jsou to většinou nejhůře fungující věci, po každodení drobnosti. Třeba v naší kuchyňce v práci je někdy odpoledne pěkný borčus, a jakoby nikdo za to nemůže. Populární jsou věty na způsob „já tam skoro vůbec nechodím“. O společné lednici v čase před večeří raději ani psát nebudu. A nebo takové společné prostory v domě a schůze družtevníků/vlastníků to je myslím téma samo o sobě. Pěkně čtivě to popsal na svém blogu Misantrop. Opravdu doporučuju k přečtení, nejen samotnou úvahu, ale i duskuzi pod ní. Jak ale z téhle zapeklité věci ven? Uvádějí se tři možnosti řešení.
- Motivační
- vyzývá lidi k morálnímu, nesobeckému jednání. Je také potřeba dobrá komunikace, což vede k větší sounáležitosti ve skupině a tím pádem členové myslí víc na skupinu, než na své vlastní zájmy. Asi tušíte křehkost takového společenství. Stačí, když se infiltruje několika ničemy a je po spolupráci.
- Strategické
- Reaguje na nastalou situaci. Něco na způsob „to co ty mě, to já tobě“, samozřejmě v různých variantách. Učeně se tomu říká veta za vetu (Tit-for-tat), nebo velkorysá veta za vetu out-for-tat.
- Strukturální
- Stávající dilema mění, nebo rovnou ruší. Objevuje se tady jednak pojem zevní autorita, což je nějaký diktátor, který určí co, kdo, jak a kolik. Jako další, zvlášť u nás zprofanované slovo, autor zmiňuje privatizaci veřejných statků a tím vyřešení dilema.
A teď babo raď.
PS: Hodně obsáhlý a podrobný článek vyšel na blistech.
1Nemám rád slovní spojení povinná četba už ze školních let.