Dneska odpoledne bylo zase vedro jako pras…, teda hic jak někde v kongu, a tak po práci mé škrpále mířily nejkratší cestou k Vltavě. Tedy ne že bych se snad chtěl koupat, ale v ruce jsem třímal kolobku a jal se protáhnout své ztuhlé tělo po celodením vysedávání u počítače.
Kolem trojské ZOO vede cyklostezka a to je to pravé i pro koloběžku. Tentokrát má cesta začala netradičně až v Klecanech a postupně jsem se vracel zpátky do Prahy. U přívozu do Sedlece je celkem útulný kiosek, a nedalo mi to abych se nezastavil na pivko. V tom vedru opravdu zachutnalo. Jak si tak sedim a přemýšlím nad další nabídkou k bydlení, (ano, i proto jsem byl v Klecanech) přisedla si naproti mě jedna buď slečna, nebo paní na kolečkových bluslích, mezi pravověrci nazývanými inlajny. Zaznamenal jsem na stole v kelímku, tuším že malinovku (limonádu). Byli jsme sami dva u většího stolu s lavicemi, nechtěl jsem vypadat jako nemluvný podivín, a tak bylo mým úmyslem navázat lehkou, ideálně nenucenou konverzaci. Pro vysvětlení, neplánoval jsem nějaké „balení“. Občas při rozhovoru s do té doby cizími lidmi člověk uslyší zajímavé věci a u stolu je hned lepší atmosféra. Co mě nakonec odradilo od, pro mě stydlína, lehce adrenalinové akce byla „povinná výbava“ slečny, sestávající z tmavých brýlí přes půlku obličeje a samozřejmě sluchátek v ušich. Po dosednutí, jak jinak, něco zuřivě ťukala do mobilu. To mě spolehlivě otrávilo od dalších pokusů o rozhovor a radši jsem se v myšlenkách vrátil zpátky k řešení bydlení.
Někdy mám dojem, že pro většinu lidí je důležitější virtuální svět než ten skutečný. Možná je takové vybavení in a kchúl, ale i když ve všemožných e-mailech, sociálních sítích, četech a já nevím v čem ještě máme hafo kontaktů, necítíme se ve skutečnosti ještě víc osamělí? Je fajn kecat on-line s půlkou světa, ale co třeba pozvat na pivko souseda od naproti? Asi jsem staromódní, ale klasický osobní lidský kontakt je podle mého názoru nenahraditelný. Když budeme kolem sebe stavět takové zdi, co všechno ještě bude v našem světě virtuální?