Dvě etiky, které rozdělují západní svět

Na internetu jsem objevil článek který mě zaujal natolik, že se k němu pravidelně vracím. Je sice trochu delší, ale je napsán čtivou formou, tak se není čeho bát 🙂 Je psán pod licencí umožňující jeho publikování a proč toho tedy nevyužít, tady je.

Toto je část z první kapitoly knihy „Volání budoucnosti“ Edwarda Griffina, zakladatelé organizace Freedom Force International. Čast druhé kapitoly „Krédo svobody“ jsme již zde dříve publikovali. Celou knihu je možné si půjčit jako člen Klubu Reformy.cz. Edward Griffin se dále v knize dopodrobna zabývá aktivitami Rockeffelerova Fondu, osobou Cecila Rhodese a dalšími tajnými spolky a jejich misemi. Tento text se dá považovat za doplňkový k textu pravoleve paradoxy, který jsme na tomto serveru v minulosti uvedli. Aktuálně překládáme dva filmy Edwarda Griffina „Creature from Jekyll Island“ o založení americké centrální banky a „Capitalist conspiracy„. Za pomoc s překlady těchto filmů se můžete stát čestnými členy klubu Reformy.cz. Celý text si stáhněte ve formátu PDF připravený k tisku zde.

Je mnoho slov, která se dnes běžné používají k popisu politických směrů. Říkají nám, že existují konzervativci, liberálové, libertariáni, pravičáci, levičáci, socialisté, komunisté, trockisté, maoisté, fašisté, nacisté; a pokud to není dost matoucí, tak tu máme neokonzervativce, neonacisty a neo… cokoliv dalšího. Když se nás někdo zeptá, jaká je naše politická orientace, očekává se, že si vybereme některé z těchto slov. Pokud nemáme politický názor, nebo chceme hrát na jistotu, tak řekneme, že jsme středoví a přidáme na seznam další slovo.

Přesto ani jeden člověk z tisíce nedokáže jasně definovat ideologii, kterou tato slova reprezentují. Ta jsou primárně používaná jako nálepky, které mají vyvolat pozitivní, nebo negativní dojem v závislosti na tom, kdo ta slova používá a jaké emoce vyvolávají v jejich myslích. Co je, například, realistická definice konzervativce? Obvyklá odpověď by byla, že konzervativní je osoba, která chce zachovat status quo a nemá ráda změny. Ale většina lidí, kteří se označují za konzervativce, nejsou příznivci zachování současného systému vysokých daní, deficitního utrácení, rostoucího sociálního státu, shovívavosti ke zločincům, růstu vlády nebo jakéhokoliv jiného charakteristického znaku současného vládního systému. To jsou těžce hájené výspy toho, co nazýváme socialismus. Socialisté včerejška jsou konzervativci dneška a lidé, co se označují za konzervativce, jsou opravdoví radikálové, protože chtějí radikální změnu statutu quo. Není divu, že většina politických debat zní jako z babylónské věže. Každý mluví jiným jazykem. Slova mohou znít povědomě, ale mluvčí a posluchači mají své vlastní soukromé definice. Z mé zkušenosti vyplývá, že jakmile vznikne shoda ohledně definic, většinu vzájemného nesouhlasu to vyřeší. K překvapení těch, kteří si mysleli, že jsou zásadními politickými oponenty, se často ukáže, že spolu v zásadě souhlasí. Takže abychom se vypořádali se slovem kolektivismus, musíme nejdřív odstranit ten nepořádek v definicích. Pokud máme dát smysl politickým agendám, které dnes dominují našemu světu, nesmíme dopustit, aby bylo naše myšlení kontaminováno citovým podtextem starého slovníku. Možná vás překvapí, že většina dnešních politických debat – alespoň v západním světě – může být rozdělena jen na dva úhly pohledu. Zbytek je mlžení. Typicky se zaměřují na to, zda to či ono má být uděláno. Ale skutečný konflikt není o podstatě akce – je o principech, etickém kódu, který ospravedlňuje, nebo zakazuje tu akci. Je to zápas mezi kolektivismem na jedné straně a individualismem na straně druhé. To jsou slova, která mají nějaký význam a popisují morální rozpor rozdělující celý západní svět. Jedna věc společná kolektivistům a individualistům je, že většina jich to myslí dobře. Chtějí nejlepší možný život pro své rodiny, spoluobčany a pro lidstvo. Chtějí prosperitu a spravedlnost pro své spoluobčany. V čem se rozcházejí je, jak ty věci zařídit. Studoval jsem kolektivistickou literaturu přes 40 let a po nějakém čase jsem si uvědomil, že se tam stále opakují určitá témata. Byl jsem schopen identifikovat to, co považuji za 6 pilířů kolektivismu. Pokud tyto pilíře převrátíme, je to také 6 pilířů individualismu. Jinými slovy, je zde 6 hlavních konceptů sociálních a politických vztahů a v rámci jedno každého z nich mají kolektivisté a individualisté opačné názory.

První z nich má co do činění s lidskými právy. Kolektivisté a individualisté se shodnou, že lidská práva jsou důležitá, ale liší se v tom jak důležitá, a hlavně, co je předpokládaným zdrojem těchto práv.

V této debatě jsou možné pouze 2 možnosti. Buď jsou lidská práva vlastní lidské bytosti, nebo jsou vnější, což znamená, že buď je vlastní od narození, nebo jsou jí dány potom. Jinými slovy jsou buď hardware, nebo software. Individualisté věří, že jsou hardware. Kolektivisté věří, že jsou software.

Pokud jsou lidem dána práva po narození, tak kdo má potom moc to udělat? Kolektivisté věří, že je to úloha vlády. Individualisté jsou z toho nervózní, protože pokud má vláda moc práva dát, má také moc je odebrat a tento koncept je neslučitelný s osobní svobodou.

Pohled individualistů byl jasně vyjádřen v Deklaraci nezávislosti USA, která říká:

„Bereme za samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou od Stvořitele vybaveni jistými nezcizitelnými právy, mezi která patří právo na život, svobodu a snahu o dosažení štěstí.“

Nic nemůže být jasnějšího, než tohle.

‚Nezcizitelná práva‘ znamená, že jsou od narození přirozeným majetkem každého z nás a nejsou nám poskytována státem. Účelem vlády není práva dávat, ale zajistit je a chránit.

Naopak, kolektivistické politické systémy naopak přijímají pohled, že práva jsou přidělována státem. To zahrnuje nacisty, fašisty a komunisty. Je to také podstata OSN. Článek čtyři Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech říká:

„Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že při požívání těch práv, které jsou poskytovány státem, stát může podrobit tato práva pouze takovým omezením, která stanoví zákon.“

Opakuji: pokud přijmeme, že stát má moc dát práva, pak musíme souhlasit i s tím, že má moc je odebrat. Všimněte si formulace charty OSN (UN Covenant). Po prohlášení, že práva jsou poskytnuta státem, říká, že tato práva mohou podléhat „omezením, která stanoví zákon.“ Jinými slovy, kolektivisté v OSN předpokládají, že nám udělí naše práva, a když jsou připraveni nám je vzít, všechno, co musí udělat, je přijmout zákon, který to autorizuje.

Porovnejte to s listinou práv v americké ústavě. Říká, že kongres nesmí schválit zákon omezující svobodu slova nebo vyznání, pokojného shromažďování, právo nosit zbraň atd. – ne s výjimkami definovanými zákonem, ale žádné zákony. Ústava (USA) ztělesňuje etiku individualismu. OSN ztělesňuje etiku kolektivismu a rozdíl, jaký to představuje.

Druhý koncept, který odděluje kolektivisty od individualistů má co do činění s původem státní moci. Individualisté věří, že vláda nezískává svou moc podrobením a útlakem svých občanů, ale z dobrovolného souhlasu těch, kterým vládne. To znamená, že vláda nemůže mít legitimní moc, pokud jí není dána jejími občany. Jinými slovy vláda může dělat jen takové věci, které mají právo dělat i její občané. Pokud jednotlivci nemají právo udělat určitou věc, pak nemohou dát tu moc jimi zvoleným zástupcům. Nemohou delegovat, co nemají.

Použijme extrémní příklad. Předpokládejme, že loď se potopila v bouři a tři vyčerpaní muži bojují o přežití na volném moři. Náhle narazí na záchranný kruh. Kruh je zkonstruován tak, aby udržel jednoho člověka, ale pokud by náležitě spolupracovali, udrží dva. Pokud se chytí třetí, stane se kruh nepoužitelným a všichni tři budou opět vydání na milost moři. Zkoušejí se střídat: 1 šlape vodu, zatímco dva se drží, ale po několika hodinách už nemá žádný z nich sílu pokračovat. Krutá pravda postupně vychází najevo: pokud se jednoho ze skupiny nezbaví, utopí se všichni tři. Co teď mají tito muži dělat? Většina lidí by řekla, že pro dva muže by bylo ospravedlnitelné přemoci třetího a opustit ho. Právo na přežití je prvořadé. Odporný čin, jakým je vzít někomu život, je morálně ospravedlněn nutností zachránit si svůj vlastní. To je určitě pravda pro individuální akci, ale co ta kolektivní? Kde dva muži berou právo spiknout se proti jednomu?

Kolektivisté odpoví, že dva muži mají větší právo na život, protože přečíslí toho třetího. Je to matematická otázka: vetší dobro vyššího počtu. To činí skupinu důležitější než jednotlivce a ospravedlňuje odehnání jednoho muže dvěma ostatními. Má to určitou logiku, ale když příklad zjednodušíme, uvidíme, že přestože akce může být správná, může být ospravedlněna špatnými argumenty.

Předpokládejme teď, že máme jen 2 přeživší – takže odstraníme koncept skupiny – a předpokládejme také, že kruh udrží pouze jednoho plavce, ne dva. Za těchto podmínek by to bylo podobné, jako čelit nepříteli v bitvě. Musíš zabít, nebo být zabit. Jen jeden může přežít. Teď se zabýváme konfliktním právem na přežití pro každého jednotlivce a není zde žádná mýtická skupina, která by příklad zamotala. Za těchto extrémních podmínek je jasné, že každá osoba by měla právo udělat cokoliv, aby si zachránila život, i kdyby to vedlo ke smrti někoho jiného. Někteří by mohli argumentovat, že by bylo lepší obětovat život pro druhého, ale málo kdo by řekl, že neobětovat se by bylo špatně. Takže když jsou podmínky zjednodušeny až na samotnou podstatu, vidíme, že právo vzít někomu život vychází z individuálního práva na ochranu vlastního života. Není třeba takzvané skupiny, aby to posvětila.

V původním případě 3 ztroskotanců nepochází právo vzít jednomu z nich život z většinového hlasování, ale z jejich individuálního a odděleného práva na sebezáchovu. Jinými slovy každý z nich jednající samostatně by byl ospravedlněn. Nedostávají moc od skupiny. Když si najímáme policii, aby chránila naší komunitu, žádáme je, aby dělali to, co máme sami právo dělat. Používat násilí při ochraně našich životů, svobody a majetku je legitimní funkce vlády, protože tato moc je odvozena od lidí jako individualit. Nepochází tedy ze skupiny.

Tady je další příklad – ne tak extrémní, ale mnohem typičtější pro současné dění v legislativních orgánech. Když se vládní úředníci jednoho dne rozhodnou, že by nikdo neměl pracovat v neděli a i za předpokladu široké podpory lidí pro toto rozhodnutí, kde by vzali autoritu použít policejní sílu státu k vynucení takového výnosu? Jednotliví občané nemají právo nutit své sousedy, aby nepracovali, takže ho ani nemohou delegovat na stát. Odkud by ale potom stát vzal autoritu? Odpověď je, že od sebe sama. Bylo by to podobné božímu právu středověkých monarchů, kde se předpokládalo, že vláda reprezentuje moc a vůli boží – samozřejmě interpretovanou jejich pozemskými vůdci. V modernějších časech vlády ani nepředstírají, že by bůh byl jejich autoritou, prostě se jen spoléhají na své zásahové jednotky a armády a každý, kdo něco namítá, je zlikvidován. Tak, jak to řekl známý kolektivista Mao Tse-Tung: „Politická moc vyrůstá z hlavně pušky.“

Pokud vláda odvozuje svou moc z jiného zdroje než od těch, kterým vládne, tak to vždy vede k destrukci svobody. Znemožnit pracovat lidem v neděli se nemusí zdát jako velké nebezpečí pro svobodu, ale jakmile je položen základ, otevírá to dveře dalším a dalším vyhláškám, až je na konec svoboda ztracena. Pokud přijmeme princip, že stát nebo jakákoliv skupina má právo dělat věci, které samotní lidé nemají právo dělat, pak jsme nevědomky potvrdili princip, že práva nejsou člověku vrozená a že v podstatě pocházejí od státu. Jakmile toto přijmeme, jsme na nejlepší cestě k tyranii.

Kolektivisté si takovými problémy nelámou hlavu. Věří, že vlády opravdu mají moc větší, než je moc obyvatel a říkají, že zdroj jejich moci nepochází od jednotlivců ve společnosti, ale že společnosti jako takové – skupiny, do které jednotlivci patří.

Toto je třetí koncept, který odděluje kolektivismus od individualismu. Kolektivismus je založen na víře, že skupina je důležitější než jednotlivec. Podle tohoto pohledu je skupina entitou sama o sobě a má svá práva. Navíc tato práva jsou důležitější než individuální práva. Proto je akceptovatelné obětovat jednotlivce pro „vyšší dobro většího počtu“. Kolikrát už jste tohle slyšeli? Kdo může něco namítat proti ztrátě svobody, pokud je to zdůvodněno vyšším dobrem společnosti? Základní skupinou je samozřejmě stát. Proto je stát mnohem důležitější než jednotlivý občan a je přípustné, pokud je to nutné, obětovat jednotlivce pro dobro státu. Tento koncept je základem všech moderních totalitních systémů založených na modelu kolektivismu.

Individualisté na druhou stranu říkají: „Tak moment. Skupina? Co je to skupina? To je jen slovo. Nemůžete se dotknout skupiny. Nemůžete vidět skupinu. Všechno, čeho se můžete dotknout a vidět jsou jednotlivci. Slovo skupina je abstrakce a neexistuje v hmatatelné realitě. Je to jako abstrakce nazývaná les. Les neexistuje. Jen stromy existují. Les je koncept mnoha stromů. Podobně slovo skupina označuje abstraktní koncept mnoha jednotlivců. Jenom jednotlivci jsou skuteční a proto neexistuje nic jako skupinová práva. Jenom jednotlivci mají práva.“

Jen proto, že v jedné skupině je mnoho jednotlivců a jen pár ve druhé, nepřiřazuje to vyšší prioritu jednotlivcům ve větší skupině – i když ji nazvete stát. Většina voličů nemá větší práva než menšina. Práva se neodvozují z moci většího počtu. Nepocházejí od skupiny. Jsou součástí každé lidské bytosti. Když někdo tvrdí, že jednotlivci musí být obětováni pro vyšší dobro společnosti, tak ve skutečnosti říká, že někteří jednotlivci mají být obětování pro vyšší dobro jiných jednotlivců. Morálka kolektivismu je založena na číslech. Můžete udělit cokoliv, pokud předpokládaný počet lidí z toho těžících je větší, než počet lidí obětovaných. Říkám předpokládaný, protože v reálném světě se lidé určení k obětování nepočítají spravedlivě. Diktátoři vždycky tvrdí, že reprezentují vyšší dobro většího počtu, ale reálně oni a jejich podpůrné organizace zahrnují méně než 1 procento populace. Teorie říká, že někdo musí mluvit za masy a reprezentovat jejich nejlepší zájmy, protože jsou příliš hloupí, aby si to domyslely sami. Takže kolektivističtí vůdci, moudří a spravedliví, za ně rozhodují. Je tak možné vysvětlit každé zvěrstvo nebo nespravedlnost jako nezbytný krok pro vyšší dobro společnosti. Totalisté se vždy tváří jako humanisté. Protože individualisté neakceptují nadřazenost skupiny, kolektivisté je často malují jako sobecké a necitlivé k potřebám ostatních. Toto téma je dnes ve školách obvyklé. Pokud se dítě nechce podřídit vůli skupiny, je kritizováno, že je sociálně nepřizpůsobivé a není dobrý týmový hráč nebo občan. Dobří lidé z různých sdružení za osvobození od daní s tím mají hodně zkušeností. Ale individualismus není založený na egu. Je založen na principu. Pokud akceptujete předpoklad, že jedinec může být obětován pro blaho skupiny, udělali jste hned dvě obrovské chyby. Za prvé, jedinci jsou základem skupiny, což znamená, že skupina je stejně obětována, kousek po kousku. Za druhé, samotný princip je smrtelný. Dnes může být obětován někdo, koho neznáte, nebo dokonce nemáte rádi. Zítra to můžete být vy.
REPUBLIKA VS DEMOCRACIE

Zabýváme se tu jedním z důvodů, proč lidé rozlišují mezi republikami a demokraciemi. V posledních letech jsme byli učeni, že demokracie je ideální forma vlády. Předpokládá se, že to bylo to, co bylo vytvořeno americkou ústavou. Ale pokud si přečtete dokumenty a přepisy projevů lidí, kteří ústavu napsali, zjistíte, že mluvili o demokracii s despektem. Jednoduše řečeno, mluvili o demokracii jako jedné z nejhorších možných forem vlády. A vytvořili to, co nazývali republikou. To je důvod, proč se slovo demokracie v ústavě nikde neobjevuje a když Američané slibují věrnost vlajce, symbolizuje to republiku a ne demokracii. Když se plukovník Davy Crockett před slavnou bitvou u Alama připojil k texaské revoluci, odmítl podepsat přísahu věrnosti budoucí vládě Texasu, dokud se její znění nezměnilo na budoucí republikové vládě Texasu. Důvod, proč je tohle důležité, je, že rozdíl mezi demokracií a republikou je rozdíl mezi kolektivismem a individualismem. V čisté demokracii vládne většina. Tečka. „Co je na tom špatného,“ mohli byste říct. No, na tom by mohla být špatná spousta věcí. Co třena lynčující dav? Je tam jen jeden hlas proti, a to je chlápek na konci provazu. To je čistá demokracie v praxi.

„No, počkej chvilku,“ řekněte. „většina by měla vládnout.“ To ano, ale neměla by zasahovat do práv menšiny,“ a samozřejmě byste měli pravdu. To je přesně to, čeho dosahuje republika. Republika je limitovaná demokracie – vláda založená na omezené vládě většiny tak, že minorita – i minorita 1 člověka – bude chráněna před rozmary a chtíčem většiny. Republiky jsou definovány ústavami, které toto umožňují. To byla funkce americké Listiny práv, což je jednoduše seznam věcí, které vláda nesmí dělat. Říká, že kongres, i když reprezentuje většinu, nesmí schválit zákon, který menšině odpírá právo na náboženskou svobodu, svobodu slova, svobodu shromažďování, právo nosit zbraně a jiná nezcizitelná práva.

Omezení většinové vlády je základem republiky a je také jádrem ideologie zvané individualismus. A tak tu máme další zásadní rozdíl mezi těmito dvěma koncepty: kolektivismus podporující jakoukoliv akci vlády, kterou lze označit za vyšší dobro pro většinu na jedné straně, a individualismus bránící práva minorit proti hněvu a chamtivosti většiny na straně druhé.

Čtvrtý koncept, který rozděluje kolektivismus a individualismus má co do činění se zodpovědností a svobodou volby. Mluvili jsme o původu práv, ale podobný problém se týká i původu zodpovědnosti. Práva a zodpovědnost jdou ruku v ruce. Pokud si ceníte práva na svůj vlastní život bez toho, aby vám ostatní říkali, co máte dělat, pak musíte převzít zodpovědnost za svou nezávislost, zabezpečit se sami a nečekat,že se o vás ostatní postarají. Práva a zodpovědnost jsou jen různé strany stejné mince.

Pokud pouze jednotlivci mají práva, pak pouze jednotlivci mají zodpovědnost.

Pokud skupiny mají práva, pak skupiny mají zodpovědnost a zde je jedna z největších intelektuálních výzev našeho moderního věku. Individualisté jsou obhájci individuálních práv. Proto spíše akceptují princip individuální zodpovědnosti před skupinovou. Věří, že každý má osobní a přímou povinnost zabezpečit nejdříve sebe a svojí rodinu a pak ostatní, kteří mohou být v nouzi. To neznamená, že nevěří ve vzájemnou pomoc. Nemusím sám stěhovat piano jen proto, že jsem individualista. Znamená to pouze, že věřím, že stěhování je má zodpovědnost, ne někoho jiného a je na mě, abych si zorganizoval dobrovolnou pomoc ostatních.

Kolektivistické, na druhou stranu, prohlašují, že jednotlivci nejsou osobně zodpovědní za charitu, výchovu svých vlastních dětí, starost o stárnoucí rodiče, nebo dokonce zajištění sebe sama. To jsou skupinové povinnosti státu. Individualista očekává, že si to zařídí sám; kolektivista chce, aby to pro něj udělala vláda: politiku zaměstnanosti, zdravotní péči, minimální plat, jídlo, vzdělání a slušné místo pro život. Kolektivisté jsou zamilovaní do vlády. Oni uctívají vládu. Jsou fixování na vládu jako na zásadní skupinový mechanismus, který vyřeší všechny problémy. Individualisté tuhle víru nesdílí. Vidí vládu jako původce více problémů, než vyřeší. Věří, že svoboda volby povede k nejlepším řešením sociálních a ekonomických problémů. Milióny nápadů a pokusů, každý podrobený zkoušce a chybám a konkurenci, kde se nejlepší řešení stane evidentním v porovnání s ostatními. Tento proces bude produkovat výsledky, které dalece předčí to, čeho může dosáhnout skupina politiků nebo komise tak zvaných moudrých lidí.

Na druhou stranu kolektivisté nevěří svobodě. Bojí se svobody. Jsou přesvědčení, že svoboda je v pořádku, pokud se týká malých věcí jako jakou barvu ponožek chcete nosit, ale když dojde na důležité záležitosti jako je peněžní zásoba, provozování bank, investice, pojištění, zdravotní péče, vzdělání atd., svoboda nebude fungovat. Tyto věci, říkají, musí být zkrátka kontrolovány vládou. Jinak by tu byl chaos.

Jsou dva důvody, proč je tento koncept populární. První je, že většina z nás vychodila státní školy a tohle nás tam učili. Druhým důvodem je, že vláda je skupina, která může legálně donutit každého k účasti. Má moc danit, která je podpořena hrozbou vězení a silou zbraní schopných každého donutit, aby se zařadil zpátky do řady a to je velmi lákavý koncept pro intelektuály, kteří si představují sebe sama jako sociální inženýry. Kolektivisté říkají:“ Musíme donutit lidi dělat to, co si myslíme, že by měli dělat, protože jsou příliš hloupí, aby to dělali podle sebe. My, na druhou stranu,máme vzdělání. Četli jsme knihy. Jsme informováni. Jsme chytřejší než ostatní. Když to necháme na nich, udělají strašné chyby. Takže je to na nás, na vyvolených. My musíme rozhodovat ve jménu společnosti a musíme naše rozhodnutí vynucovat zákonem, aby nebylo jiné volby. Vládnout tímto způsobem je naše povinnost vůči lidstvu“. Naopak individualisté říkají: „My si také myslíme, že máme pravdu a že masy málokdy dělají, co my si myslíme, že by měly dělat. Ale nevěříme, že můžeme někoho donutit, aby se podřídil naším principům, protože když na to přistoupíme, tak někdo jiný, reprezentující větší skupinu než je naše, nás může donutit jednat tak, jak nařídí a to by byl konec naší svobody.“

Jeden z nejrychlejších způsobů, jak najít kolektivistu, je způsob, jakým reaguje na společenské problémy. Bez ohledu na to, co ho v každodenním životě trápí – odpadky u silnic, kouření na veřejnosti, vyzývavé oblékání, spam, zkrátka co vás jen napadne – jeho okamžitá odpověď je: „Na to by měl být zákon!“. A samozřejmě vládní zaměstnanci, kteří mají na dělání takových zákonů založené živobytí, velice rádi přiloží ruku k dílu. Důsledkem tohoto způsobu myšlení je, že vláda roste a roste. Je to cesta jedním směrem. Každý rok máme víc a víc vlády a méně a méně svobody. Každý zákon sám o sobě se zdá relativně benevolentní, ospravedlněný nějakou výhodou nebo vyšším dobrem pro většinu, ale ten proces pokračuje do nekonečna, dokud vláda není absolutní a svoboda mrtvá. Kousek po kousku se sami lidé stávají advokáty svého vlastního zotročení.
SPASITELSKÝ SYNDROM

Dobrým příkladem tohoto kolektivistického způsobu myšlení je provozování charity vládou. Většina lidí věří, že máme zodpovědnost pomoci lidem v nouzi, pokud můžeme. Ale co s těmi, kteří nesouhlasí, těmi, kterým jsou potřeby ostatních ukradené? Má jim být dovoleno sobectví, zatím co my jsme tak velkorysí? Kolektivisté vidí v takovýchto lidech zdůvodnění pro použití nátlaku, protože účel je tak záslužný. Vidí sebe jako moderního Robina Hooda – kradou bohatým a dávají chudým. Samozřejmě, že ne všechno se dostane k chudým. Konec konců Robin a jeho lidé musí jíst a pít a veselit se, a to není levné. Je třeba obrovské byrokracie k řízení veřejné charity a Robinové Hoodové ve vládě si zvykli na obrovský podíl z lupu, zatím co rolníci – no, ti jsou rádi za cokoliv, co dostanou. Nezajímá je, kolik je toho spotřebováno na cestě k nim. Stejně to ukradli někomu jinému.

Takzvaná kolektivistická charita je překroucením biblického příběhu o dobrém Samaritánovi, který se zastavil na cestě, aby pomohl zmlácenému a okradenému cizinci. Dokonce vzal oběť do hospody a zaplatil jí ubytování, dokud se z toho nezotavila. Každý schvaluje takový soucitný a dobročinný skutek, ale co bychom si pomysleli , pokud by Samaritán namířil svůj meč na dalšího cestovatele a vyhrožoval mu, že ho zabije, pokud také nepomůže? Pokud by se něco takového stalo, pochybuji, že by se ten příběh dostal do Bible. Protože v tu chvíli by nebyl rozdíl mezi Samaritánem a původním zlodějem; ten také mohl mít ctnostný motiv. Pokud víme, mohl tvrdit, že potřeboval zaopatřit rodinu a nakrmit děti. Většina zločinů je racionalizována podobným způsobem, ale přesto stále zůstávají zločiny. Když přijde nátlak, charita odchází. Individualisté odmítají hrát tuto hru. Očekáváme, že lidé budou šlechetní, ale také věříme, že člověk by měl mít svobodu takový nebýt, pokud nechce. Pokud raději přispěje jiné charitě, než které chceme my, pokud chce dát méně než by podle nás měl, nebo pokud nechce dát vůbec, pak podle našeho přesvědčení nemáme právo ho nutit plnit naší vůli. Můžeme se pokusit ho přesvědčit; můžeme apelovat na jeho zásadovost a především můžeme ukázat cestu naším dobrým příkladem, ale odmítáme jakoukoliv snahu spolčit se proti němu – ať už fyzickým odebráním peněz z jeho peněženky, nebo pomoci hlasovacích lístku a schválením daňových zákonů, skze které mu peníze budou sebrány. V obou případech je princip stejný. Říká se tomu krádež.

Kolektivisté by vás rádi přesvědčili, že individualismus je jenom jiné slovo pro sobectví, protože individualisté odmítají veřejnou sociální péči a jiné formy násilného přerozdělování bohatství, ale opak je pravdou. Individualisté obhajují pravou charitu, což je dobrovolně dárcovství vlastních peněz, zatím co kolektivisté obhajují povinné dávání peněz ostatních lidí, což je samozřejmě důvod, proč je to tak populární.

Ještě jeden příklad: kolektivisté budou tvrdit:“Myslím, že každý by se měl v autě poutat. Schvalme tedy zákon a požadujme, aby každý se každý poutal. Pokud nebudou, posadíme ty hlupáky do vězení.“ Individualisté říkají: “ Myslím, že každý by se měl v autě poutat. Lidé se mohou při bouračce zranit, když to neudělají, ale nevěřím, že bych k tomu měl někoho nutit. Věřím v přesvědčování logikou a dobrým příkladem, ale také věřím ve svobodu volby.“

Jeden z nejpopulárnějších sloganu marxismu je: Každý podle svým možností, každému dle jeho potřeb. To je základní stavební kámen teoretického socialismu a je to velmi přitažlivý koncept. Někdo, kdo ten slogan slyší poprvé, může říct: „Co je na tom špatně? Není to snad základ charity a soucit s lidmi v nouzi? Co jen může být špatně na tom dát podle svých možností ostatním podle jejich potřeb?“ A odpověď je, že na tom není nic špatně – jakmile to funguje, ale ten koncept není úplný. Nezodpovězenou otázkou je, jak toho dosáhnout? Mělo by to být svobodně, nebo z donucení? Dříve jsem zmínil, že kolektivisté a individualisté se většinou shodnou na cílech, ale neshodnou se nad prostředky a toto je klasický příklad. Kolektivisté říkají „vezmeme si to silou zákona“. Individualisté říkají „nechte to na svobodné vůli“. Kolektivisté říkají, že nebude dost lidí, pokud je nedonutí. Individualisté říkají, že na dosažení cíle bude lidí dost. Kromě toho, zachování svobody je také důležité. Kolektivisté obhajují legalizovanou loupež ve jménu ctihodného cíle a věří, že účel světí prostředky. Individualisté obhajují svobodnou vůli a opravdovou charitu a věří, že ctihodný cíl neospravedlňuje krádež a omezování svobody.

Vypráví se příběh o bolševickém revolucionáři, který stál na Time Squere na bedýnce od mýdla a mluvil k malé skupině. Po popisu krásy socialismu a komunismu řekl: „Připojte se k revoluci a každý den bude jíst broskve a zmrzlinu.“ Malý starý muž na konci davu vykřikl: „Já nemám rád broskve a zmrzlinu!“ Bolševik se nad tím na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Připoj se k revoluci, soudruhu, a budeš mít rád broskve a zmrzlinu.“

Tak tohle je 4.rozdíl mezi kolektivisty a individualisty a možná ten nejzásadnější že všech: kolektivisté věří v nátlak; individualisté věří ve svobodu.

Pátý koncept, který rozděluje kolektivismus a individualismus, má co do činění se způsobem, jak je s lidmi zacházeno před zákonem. Individualisté věří, že žádní dva lidé nejsou úplně stejní a každý někoho převyšuje, nebo na něj nějakým způsobem nedosahuje, ale před zákonem by si měli být všichni rovni. Kolektivisté věří, že zákon by měl s lidmi zacházet nerovnoprávně tak, aby všem ve společnosti nabídl vhodné podmínky. Vidí svět jako tragicky nedokonalý. Vidí chudobu a utrpení a nespravedlnost a dochází k závěru, že něco musí být uděláno ke změně sil, které to způsobily. Přemýšlí o sobě jako o sociálních inženýrech, kteří mají dost moudrosti restrukturalizovat společnost do lidštější a logičtější podoby. Aby to dokázali, musí zasahovat do záležitosti lidí na všech úrovních a přesměrovávat jejich aktivity tak, aby odpovídaly velkému plánu. To znamená, že musí přerozdělovat bohatství a používat policejní moc státu k prosazení předepsaného chování.

Následky tohoto způsobu myšlení je dnes možné vidět všude ve společnosti. Téměř každá země světa má nastaveny daňový systém tak, že zachází s lidmi rozdílně v závislosti na jejich příjmu, rodinném stavu, počtu dětí, věku a typu investic, které mají.

Účelem tohoto uspořádání je přerozdělit bohatství, což znamená upřednostnit některé třídy před jinými. V některých případech jsou v daňových zákonech bizarní díry, které prospívají jediné společnosti nebo politický vlivné skupině.

Jiné zákony poskytují daňové vyjímky a dotují vybrané skupiny a korporace. Nerovnost je celkový účel těchto zákonů.

Ve sféře sociálních vztahů existují zákony vytvářející rasové kvóty, kvóty založené na pohlaví, pozitivní diskriminaci, a zakazující vyjadřování názorů, které by mohly být nepříjemné některým skupinám nebo hlavním plánovačům. Podle všech těchto měřítek dochází k nerovnoprávné aplikaci práva podle toho, do jaké skupiny nebo třídy zrovna patříte nebo názoru, který zastáváte. Tvrdí nám, že tohle všechno je nutné, aby bylo možné dosáhnout požadované změny ve společnosti. Přesto po více jak 100 letech aplikace sociálního inženýrství není na zemi jediné místo, na kterém mohou kolektivisté s hrdostí ukázat, že jejich velký plán funguje tak, jak předpověděli. Hodně knih bylo napsáno o kolektivistické utopii, ale nikdy se neuskutečnila. Skutečné výsledky kolektivismu, kdekoliv byl aplikován, bylo více chudoby než před tím, více strádání než předtím, a jednoznačně více nespravedlnosti než před tím.

Existuje lepší způsob. Individualismus je založen na předpokladu, že všichni občané by si měli být rovni před zákonem bez ohledu na národnost, rasu, vyznání, pohlaví, vzdělání, ekonomický status, životní styl a politické názory. Žádné třídě by se nemělo dostat přednostního zacházení bez ohledu na podstatu nebo popularitu jejich záležitosti. Upřednostňovat jednu třídu před druhou není rovnost před zákonem.

Když všechny tyto faktory zvážíme dohromady, dojdeme k šesti ideologickým rozdílům mezi kolektivismem a individualismem. Kolektivisté věří, že správná role vlády by měla být pozitivní, že vláda by měla být aktivní ve všech oblastech lidského konání, že by měla být agresivní, vést a poskytovat. Měla by být vznešeným organizátorem společnosti.

Individualisté věří, že správná funkce vlády je negativní a defensivní. Je tu aby chránila, ne poskytovala; protože když je státu dána moc někomu dávat, musí taky mít možnost někomu brát a jakmile je tato moc jednou udělena, objeví se tací, kteří ji budou chtít pro svůj prospěch. Vždy to vede k legalizaci krádeže a ztrátě svobody. Pokud má vláda moc dát nám všechno, co chceme, má také dost moci sebrat nám všechno, co máme. Proto je správnou funkci vlády chránit životy, svobodu a majetek svých občanů. Nic víc.

POLITICKE SPEKTRUM

Hodně toho slyšíme o pravici a levici, ale co ty termíny doopravdy znamenají? Například se tvrdí, že komunisté a socialisté jsou extrémní levice a nacisté s fašisty extrémní pravice.

Tak zde máme obraz 2 silných ideologických protivníků postavených proti sobě a působící dojmem, že jsou si jaksi opakem. Ale jaký je mezi nimi rozdíl? V žádném případě si nejsou opakem. Jsou stejné. Symboly mohou být jiné, ale když zanalyzujete komunismus a nacismus, tak oba ztělesňují principy socialismu. Komunisté se nijak netají tím, že socialismus je jejich ideál a nacistické hnutí v Německu se doopravdy jmenovalo Národně socialistická německá dělnická strana. Komunisté věří v mezinárodní socialismus, zatímco nacisté hájí národní socialismus. Komunisté hlásají třídní boj a třídní nenávist, aby povzbudili loajalitu a slepou poslušnost svých příznivců, zatímco nacisté používají rasový konflikt a nenávist k dosažení toho samého. Jinak není mezi komunismem a nacismem žádný rozdíl. Jsou oba ztělesněním kolektivismu, a přesto nám říkají, že jsou pravděpodobně na opačných koncích spektra!

Při vytváření politického spektra má smysl pouze jedna věc – dát nulovou vládu na jeden konec a 100% vládu na druhý. Teď máme něco, co můžeme pochopit. Ti, kteří věří v nulovou vládu jsou anarchisté a ti, co věří v absolutní vládu jsou totalisté. Podle této definice najdeme komunismus a nacismus společně na jedné straně. Proč? Protože jsou oba založeny na principu kolektivismu. Komunismus, nacismus, fašismus a socialismus tíhnou k větší a větší vládě, protože to logicky šíří jejich ideologii. Z hlediska kolektivismu za všechny problémy zodpovídá stát a stát je musí vyřešit. Čím více je problémů, tím mocnější se musí být stát. Jakmile se jednou dostanete na tuhle šikmou plochu, už se nedá zastavit, dokud se nedostanete na konec škály k totální vládě. Bez ohledu na to, jak to pojmenujete nebo jak to přelakujete, aby to vypadalo nově a jinak, kolektivismus je totalitní.
Koncept politického spektra je vlastně trochu zavádějící. Ve skutečnosti je to kruh. Můžete vzít úsečku se 100% vládou na jedné a nulovou na druhé, stočit to a nahoře spojit oba konce. Teď je to kruh, protože za anarchie, kde není žádná vláda, vládnou ti s největšími pěstmi a nejmocnějšími zbraněmi. Takže v mžiku skočíte z nulové vlády do totality – setkají se na vrcholu. Opravdu máme co do činění s kruhem a jediným logickým místem pro nás je být někde uprostřed mezi těmito extrémy. Samozřejmě, že potřebujeme vládu, ale ta musí být založena na individualismu, ideologii, která vždy tlačí směrem k části zahrnující nejmenší možnou vládu nutnou k zajištění fungování věcí na místo kolektivismu, který vždy tíhne ke druhé straně spektra, k největší možné vládě. Nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně.

1. Kolektivista věří, že práva jsou odvozena od státu.
Individualista věří, že práva jsou vlastní každé lidské bytosti.

2. Kolektivista věří, že stát může provádět úkony, které jsou jednotlivci zakázány. Individualista věří, že stát může dělat jen to, co můžou dělat jednotlivci.

3. Kolektivista věří, že jednotlivec může být obětován pro dobro většího počtu. Individualista věří, že jednotlivci musejí být chráněni před chamtivostí a vášněmi většiny.

4. Kolektivista věří, že donucování je nejlepší způsob, jak přenést pozitivní myšlenky do společnosti.
Individualista věří, svoboda volby je nejlepší způsob, jak přenést pozitivní myšlenky do společnosti.

5. Kolektivista věří, že zákony by měly platit nerovnoměrně ve prospěch jedné skupiny na úkor druhé. Individualista věří, že zákony by měly platit stejně pro všechny skupiny tak, že s každým bude zacházeno stejně.

6. Kolektivista věří, že vláda by měla být agresivní silou pro řešení problémů, zaopatřování a řízení lidských činností. Nejlepší vláda je ta, která vládne nejvíce.
Individualista věří, že vláda by měla být defenzivní a obranná síla na zajištění života, svobody a majetku svých občanů. Nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně.

V Rámci projektu Reformy.cz přeložil Tomáš Pavlis

Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česká republika.

Autor: G. Edward Griffin je zakladatelem organizace Freedom Force International (Reformy.cz jsou součástí této sítě) a autor knihy o založení americké centrální banky „Creature from Jekyll Island“