Začal mě zlobit nehet u palce u nohy. Domácí léčba moc nepomáhala, zvlášť když poslední dobou mám v podstatě dvě práce. Jednu oficiální, a po večerech předělávám byt. Tím moc času na sebe nemám. Řekl jsem si, bude lepší, když se mi na bolístku podívá odborník, lékař, ten bude vědět co s tím. Navštívil jsem tedy po několika letech svou obvodní doktorku. I když jsem přišel hned ráno, čekárna byla téměř plná. Ještě že mám s sebou knížku. Po příjmu si doktorka mé trápení zběžně prohlédla, zamumlala cosi o zarostlém nehtu a poslala mě na chirurgii.
Vítá mě ještě větší fronta než u obvodního. V čekárně běží televize, většinou zprávy. Je to až pitoreskní. V místnosti lidé s různě zraněnými těly a na panelu se zobrazují dopravní nehody, současné války téměř v přímém přenosu, všude násilí a krev. K tomu ještě politika. Myslím, že už tak vystresovaným lidem negativní emoce nepomáhají. Stěny ordinace jsou, jak jinak, polepené reklamními letáky na ty správné chemické sloučeniny, některými lidmi nazývané léky. Lidé chodili k modré skríňce na zdi a dávali do ní drobné mince. Z to jim ta věc nabízela jakési papírky, kdyby alespoň kafe. Podlehl jsem davové manipulaci a zatoužil také po lístku, snad abych si nepřipadal mimo tým. Jak jsem tam tak postával, co chvíli se opakovala komická situace. Další lidé zatoužili po papírku ze skříňky, ale neměli drobné. Na jejich zklamané tváře byl smutný pohled. Chtěl jsem jim pomoct, ale maje jen jeden lístek a žádné drobné, poslední jsem dal do skříňky, nic mě kloudného nenapadlo. Lístek mi ale žádné VIP zacházení nepřiznal. Sestra jednou za čas vykoukla k nám do ordinace, vykřikla pár jmen a když se nikdo nehlásil, zase zabouhla dveře. Asi byli objednaní. Ale co já, který tam šel bez potřebného papíru? Třeba jim má obvodní lékařka poslala zprávu a budu za chvíli na řadě, utěšoval jsem se. Něco ve mě mi říkalo jak jsem naivní. A skutečně. Pro jistotu jsem zaujal strategickou pozici u dveří a když pracovnice opět otevřela dveře, popsal jsem jí svou situaci. A začala šou. Nervózní sestra postupně zvyšovala hlas a výsledek byl, že neví jestli se dostanu na řadu a ať to zkusím vedle. Tam měli zatím buď zavřeno, nebo nepřijímali. Na otázku, jestli mám zůstat, nebo se na to vykašlat a jít do práce, se paní otočila, nic neřekla a zabouchla přede mnou dveře. Má situace vypadala následovně. Zaplatil jsem už 60 korun a nebyl jsem ošetřený, s vyhlídkou že se na mě za celý den nemusí dostat řada. To už má přítomnost jen na chirurgii byla dost přes hodinu. Co se ale nestalo. Jak si tak přemýšlím, co s nastalou situaci, otevřely se jiné dveře, vyšla paní v bílém a že kdo chce ošetřit. Zjevila se rovnou u mě, nemeškal jsem tedy a dal jí do ruky papír od obvoďačky. Ano, pravděpodobně jsem pár lidí předběhl. V takových vypjatých okamžicích, kdy u člověka stěží funguje první nervová soustava, mi to bylo upřímně jedno. A za chvíli jsem u doktora. Ten si mě posadil na lůžko a ukazuju mu své bebí. Nějaká ženská v bílém si rafinovaně stoupnula trochu za mě, s na rukou nasazenými modrými rukavicemi, zkříženými na hrudi. Trochu mi zatrnulo, nevěděl jsem jestli tam bude uklízet, nebo mě škrtit. Jak jsem si jí všimnul, zřejmě ji choutky přešly a jen tam tak stála. Chirurg zamumlal cosi o zarostlém nehtu, že jestli se mi to podebere, kus mi ho ustřihne. Ještě mi ukázal budoucí řez. Vypadalo to, jakoby se na to těšil. Neopomněl mě instruovat, ať si na zákrok vezmu volnější obuv, že mi prstík bude dost obvazovat. To ale nebyl konec mé anabáze. Popsal další papír se slovy, pro jistotu se stavte na kožním.Obešel jsem nemocnici, dostal se na informace se slovy, kde je tady kožní. Pracovnice chvíli přemýšlela a nakonec z ní vylezlo že tady takové oddělení nemají. Ukázal jsem jí tedy papír z chirurgie, ať mě tedy navede. Vypadalo to že neumí číst, ale nakonec snad papír pochopila a byl jsem nasměrovaný do jiné budovy, co bylo naštěstí blízko. Před vchodem do ordinace mě čekala, ano hádáte správně, zase fronta. Nakonec jsem se během slabé půl hodiny dočkal. Už potřetí jsem vyprávěl svou supliku, paní doktorka se podívala na prstík a kategoricky prohlásila, tohle není zarostlý nehet. Sestra mi napsala recept na jakousi vodičku a že se mám za čtvrt roku ukázat.
Když si mou expedici shrnu. Strávil jsem tím pobíháním celé dopoledne. Doktoři se ani u tak banální věci jako bolavý palec u nohy neshodli na diagnóze. Při té příležitosti se vyplnilo dost zbytečných papírů. Výsledek jejich „odborné“ konzultace je malá lahvička s desinfekcí. Kdybych to tušil, koupil bych si ji v lékárně sám. Popravdě, celou tu dobu jsem si připadal jako v Kocourkově.