Včera se mi stala zajímavá příhoda. Protože už pár měsíců dojíždím autobusem za prací do Prahy, tak hlavně při odpoledním návratu občas lehce usnu. Tedy když na mě vyjde místo na sezení. Jednou jsem klimbal i ve stoje, ale to je zase jiná písnička. Tak si jedu odpoledne něco po půl páté, ještě za světla, busem zpátky k nám do města. Dokonce na mě vyšlo volné sedadlo, a příjemně vyhřátý autobus způsobil, že mi na chlívi zaklapla víčka. A nebyl jsem sám, spíš bych řekl že chrněl celý autobus. Po nějaké době, zvláštní že pravidelně dojíždějícího člověka vzbudí vždy stejná zatáčka nebo díra v silnici, jsem se probral z dřímoty. Venku tma jako v ranci, okna autobusu zapocená tak, že při pohledu ven nešlo nic rozeznat. Než se mi hlava dostala alespoň trochu do provozních otáček, napadlo mě, jestli jsem nezaspal a nejedu zpátky do Prahy. Ten kontrast, kdy před usnutím je bílý den a po probuzení už tma tmoucí je nepříjemný. A to mezi tím uběhlo ani ne půl hodiny.