Svoboda učení

Při putování internetem se mi vlastně náhodou na monitoru objevila jedna zajímavá stránka. Při pročítání tohoto webu se mi v hlavě doslova vyrojily vzpomínky na školní léta, především na základní školu a většinou nebyly zrovna příjemné. A to byl můj otec ještě učitel takzvaně z přesvědčení, takže jsem si to „užíval“ ještě doma.

Celým, mohu-li to tak říct, poselstvím se vine přesvědčení, že děti (jakkoli malé) nejsou nějakými polotovary co je potřeba „dodělat“ k obrazu dospělých. Jsou to lidé, kterým nic nechybí, kteří mají právo na svou svobodu jak ve vzdělání, tak v jednání. A navíc jsou neskutečně zvědavé a prožívají svů život naplno.Znáte ten pocit, kdy nás doslova zavíraly do školy, když venku bylo tak krásně a nutili biflovat se jakési nesmysly? Jedním uchem tam, druhým ven. Jen si to odsedět a pryč odtud! Také si vzpomínám, jak jsme, zvlášť v posledních ročnících, některá vyučování doslova sabotovali. Asi vrcholem byl příchod jakéhosi inspektora na hodinu českého jazyka který učila naše třídní. Tu jsme opradu neměli rádi. A tak se stalo, že jsme se natruc nehlásili, neodpovídali na otázky, atd. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. O přestávce přilítla řádně nas…štvaná „tříďa“ a následoval trest. „Všichni jste po škole!“, rozkřičela se. Ta změna chování oproti hodině s inspektorem byla propastná. Jednoduše použila moc, kterou nad námi měla tím nejpodlejším způsobem. Tak nám nic jiného nezbylo, než si odsedět po vyučování další hodinu.

Další myšlenka, kterou vám potvrdí snad každý školák je skutečnost že „škola je vězení“. Ano, je to skutečně tak! Nepodmíněně, na osm až devět let. Jediný rozdíl je v tom, že do vězení se chodí za spáchání nějakého zločinu, ale do školy se odsuzuje jen na základě věku a není tomu vyhnutí. V očích dospělých jsou děti automaticky vinné, všechny bez rozdílu.

Taky je zajímavé sousloví „povinné vdělání“. Když je něco takzvaně povinné, tak to většinou někdo vynucuje pod hrozbou trestu. Ten může být různý, od poměrně neškodných známek do žákovské knížky, až po odsouzení do skutečného vězení. Všímáte si jak se dospělí už od mala do dětí ve škole snaží vtlouct poslušnost systémem cukru a biče? Žákovské knížky ala občanské průkazy, známky ala kádrové posudky, vysvědčení ala dobrozdání úřadů, atd. Z toho všeho autor Peter Gray vyvozuje zajímavou myšlenku: „Povinné vzdělání = nucené vzdělání“. Nápadně mi to připomíná nucené práce.
A nemusí se jednat jen o vzdělání, určitě jste prošli peklem zvaným povinná četba. Dodnes jsem nepochopil, proč by měly děcka číst zrovna tyhle konkrétní knihy a ne jiné. A tak jsme vesele přepisovali čtenářské deníky, to znamená další zbytečnou práci. Na tohle téma doporučuju opravdu skvělé video paní Jany Nováčkové s podtitulem „Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek“

Tím vlastně dospělí říkají, že co je povinné, je vlastně nic moc, dobrovolně by si to nikdo rozumný nepřečetl/nenastudoval, a tak je k tomu třeba donucení/uplácení.

Autor se také zamýšlí nad počátky povinné školní docházky. Ta světe div se, vznikala současně s tazvanou průmyslovou revolucí v devatenáctém století. Důvod je více než zřejmý. Do továren průmyslníci potřebovali standardizovaně gramotné lidi, kteří budou poslušní. Gramotné jednak proto, aby jim mohli předat informace co mají dělat a poslušní kvůli tomu aby se nebouřili. A bohužel takové lidi školy produkují i dnes, systém škoství se od té doby změnil jen málo. Nejen ve státních školách se potlačuje individualita, naopak je dáván velký důrad na poslušnost k autoritám, je zde systém odměn a trestů a mladí lidé jsou každou chvíli poměřováni testy, zda-li jsou dostatečně stejní.

Nevím, jestli jsem měl smůlu na učitele, čest vyjímkám, ale co škola ve mě přímo dusila bylo to nejdůležitější co jsem potřeboval do života. A sice: Samostatnost, umění konvezrace, nadšení pro věc a hlavně poznání co mě skutečně baví. Na papír jsem si napsal, ano dělal jsem si poznámky :-), jeden citát: „Konverzace se základem vyššího myšlení. Lev Vygotsky“. A přesně tohle škola doslova potírá už v základu.