Jak určitě mnozí z vás už vědí, začínáme mít problémy s veřejnou dopravou, tentokrát hlavně autobusovou. Největší komplikace mají postihnout především náš Středočeský kraj. Údajně se mají redukovat konkrétně z našeho směru do Prahy spoje ze čtyřiceti dvou až na pouhých devět. Kde je zakopaný pověstný pes, řekl jsem si? Dopravci jsou soukromé firmy a někde dokonce funguje jakási rádoby konkurence. Vrtalo mi hlavou kdo a prostřednictvím jaké moci rozhoduje o bytí a nebytí autobusových linek.
Zub
„Na každého jednou dojde“ dalo by se říct, a došlo i na mě. Původně jsem chtěl naklapat pár vět po první návštěvě, ale potom se mi to jaksi odleželo v hlavě a uzrálo to až teď. O čem to vlastně píšu? Vezmu to nejradši od začátku. Jednoho dne jsem si vzpomněl, že jsem delší dobu nebyl u zubaře. Náš starý zubař šel do důchodu a byl mi rodiči dohodnutý jiný, naštěstí zase kousek od nás. Je to ve skutečnosti paní doktorka.
Vázání kravaty
Plesová sezóna už doslova klepe na dveře a tak by se někomu mohl hodit návod, jak si takovou kravatu správně uvázat. Přiznám se, samotné vázání mi nedělá až takový problém, vždycky ale bojuju se správnou délkou. Hodně zdaru 🙂
Lejstra
Poslední dobou, ani nevím jak a proč k tomu došlo, jsem doslova zavalený různými uživatelskými postupy, obchodními podmínkami, politikami, zákony, vyhláškami a jinou nezáživnou četbou, a to jak v práci tak v soukromí. Navíc je k prostudování tak nešťastně málo času a samozřejmě se ode mě vyžaduje jejich znalost a mnohdy jsem nucen přidat vlastní podpis. Začínám mít z toho všeho dojem, že snad ani není v lidských silách všechno přečíst, natož tomu rozumět a umět s tím zacházet.
Dotace úřadu práce
Vzhledem k pravděpodobnosti blížící se jistotě nám bude od přístího roku snížena mzda a také tomu, že přítelkyně je delší dobu bez práce, se začínám porozhlížet po nějakém „vedlejšáku“. Jako jediná schůdná a legální možnost mi přijde si přividělávat takzvaně na ičo, tudíž snažit se podnikat na vedlejšák pomocí živnostenského listu. Nebudu tady rozebírat možnosti v jakých chci podnikat, zarazila mě při studování mračen byrokratických nařízení jedna „vymoženost“, co mě dostatečně namíchla abych zplodil tento článek.
Jako malí kluci
Dneska cestou z práce se mi připletla do cesty zajímavá příhoda. Nebudu vás dál napínat, hlavní roli v ní hrali měští strážníci. Jdu si takhle po ulici, přemýšlím nad nesmrtelností chrousta (ostatně jak bývá často mým zvykem), když tu zpozoruju divnou věc. Kus přede mnou se kdosi schovává za sloup, co sloužící pro ukotvení tramvajových trolejí. „No nic“, řekl jsem si, „lidi jsou dneska divný“ a blížil se k vtipálkovi, protože byl zrovna po směru mé cesty.
Úřední šiml na stavebním
Po delší době jsem byl nucený vyřídit na úřadě jednu záležitost, konkrétně věcné břemeno na část pozemku pro souseda, aby dostal stavební povolení. Ze začátku se to zdálo jako jednoduchá záležitost, ale čím víc člověk v té věci podnikl, stávalo se to čím dál složitější a „papírů“ přibývalo. Jak asi tušíte, už je to přes půl roku a stále není rozhodnuto. Ale pojďme na to od začátku.
Realita z ordinace
Po dlouhé době jsem navštívil lékaře. Na tom by nebylo až tak nic zajímavého, kdyby mě tam nečekalo pár překvapení. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a raději jsem zvednul telefon a zavolal paní doktorce. Překvapilo mě že se nemusím objednávat a že se mám dostavit maximálně dvě hodiny před zavíračkou. Nějak jsem si pořád myslel že to nebude tak zlý, vždyť už dvacet let žijeme v kapitalismu. Ještě mě napadlo se zeptat jestli je ordinace stále na starém místě ale ouha, přestěhovali se v rámci nemocnice z přízemí do třetího patra. Ještě že nemám línou pusu.
Televize v putykách
Není to tak dávno, co mi kamarád poslal zprávu, že přijel na Mělník, jestli bychom nezašli na pivko do putyky. Neviděli jsme se od léta, on pracuje v Brně a tak se nevidíme tak často jako dřív. Nakonec se z toho vyklubalo setkání asi devíti lidí, což slibovalo dobrou zábavu. Byl objednaný stůl, aby si všichni sedli a rozběhla se debata. To by bylo fajn, kdybychom nemuseli překřikovat televizi. Po nějaké době to pár slabších jedinců vzdalo a zlákali je pohyblivé obrázky. To se mi zdálo jako hrozná škoda, dlouho jsme se neviděli, s některýma lidičkama i přes rok a teď jich půlka čumí na televizi ve které jdou nějaké hudební klipy. Né, že bych byl bůhví jak výřečný, nebo společenský, ale přišlo mi to pomalu jako zbytečné setkání. Zdá se mi to taky neslušný, když jeden něco říká a druhý po očku sleduje obrazovku. Jasně chápu, že ten blikající nesmysl hodně strhává pozornost, ale do hospůdky hodně lidí chodí si pokecat a tohle je pruda. Zachránil to až útěk do baru.
Co si myslíte o puštěných televizích v restauracích a nálevnách? Vadí vám, chodíte se do hospody dívat na TV, nebo je vám to šumák? Mě osobně je to dost nepříjemné. Takovéhle věci jsou dobré třeba na sportovní přenosy, ale to udělají lepší službu zase promítací plátna.